XVII, 117 podotýká, že v slovanském socha máme před sebou výraz kulturní, odpovídající předmětu dalekého rozšíření zeměpisného, že tedy také celá otázka tato, nad míru nesnadná, jest dalekosáhlá a nemůže býti řešena s úzkého hlediska pouze slavistického. Z toho však, co Meringer nyní učí, vyplývá mně jako pravděpodobný závěr ten, že všechna tři slova německá (i ve významu „klacek" i ve významu „pluh") shodují se n a p r o s t o nejen hláskově, nýbrž i pojmově se slovanským socha tak, že patrně ona jsou převzata ze slovanštiny a nikoli naopak. Toto jednoduché rozřešení hádanky tanulo mně na mysli už tenkrát, když Meringer v prvním výkladě svém docela byl pozapomněl na český význam slova ,,socha" = Statue, které přece dokazuje, že Čechové od základního pojmu domácího „otesaný kmen" pokročili jak v technice tak i v jazyce ke kusům dřeva čím dál více podobným lidské postavě, kteréžto kusy nejspíše (jako stcírk.-slovanské treby atp., viz níže) byly pohanskými Čechy také uctívány. O etymologii slovanského ,,socha" samého, dále o vztazích mezi ním a výrazy ještě jinokrajními kromě německých netroufám si dnes prones ti určitého nějakého mínění. Bude zajíma vo jednou zvědě ti, zdali středořecké τζόκος skutečně musí býti uvedeno v souvislost s německým Zoche a zdali v něm s Meringerem i příště budeme spatřovati jaksi průvodce šířícího se od severozápadu domu hornoněmeckého a dalšího svědka toho, že až na nejzazší Balkán dosahovaly vlny vyspělé kultury římsko-germánské.

Způsobem zvlášť důkladným Meringer osvětlil vše, co odnáší se к slovanskému kmeni terb-, treb- a k indoevropskému terb (terěb). Reálním vý-chodištěm jest tu činnost mýtě ní: stcírk.-slovanské trebiti (české tříbiti) „čistiti", slovinské trebež „louka vymýcená", maloruské terébyty „mýtiti", ruské terebb „mýtina". Ruské slovo vede nás již к významu „místo vymýcené", jak senám jistě ohlašuje v našich názvech místních Třebáň, Třebíč, Třebová atd., mfus. Terebivlja; a také Meringer správně postupuje к „mýtině", na níž se člověk usazuje, kde zakládá pole a staví sobě obydlí, tak že časem vzniká celá dědina: německé Dorf jest pamětníkem všeho toho vývoje, neboť u Wulfily střídné slovo znamená ještě „pole", v staré severštině (v Eddě) dokonce ještě „volné nechráněné místo, holý pahorek". Meringer к slovu Dorf s prvotným významem „mýtina" vhodně přirovnává ruské derevnja „ves o 2—4 dvorcích" (vlastně „Holzplatz").

S mýtěním spojena však další reální činnost otesávání dříví a dělání klád i trámů. Sem hledí latinské trabs „trám" a pokročilejší zase výrazy slovanské pro „modlu" a i „modlárnu": starocírk.-slov. treba, trebbniku apolabské trebe, kteréž z uctívání jistých kusů dřeva o vánocích vzalo přímo na se význam „Blockzeit = Weihnachten". Máme tu poučnou parallelu nebo lépe řečeno vzorný příklad toho, jak socha dospěla významu „statua"; tam prokazování božských poct fetišovi к člověku čím dál více připodobňovanému není historicky dosvědčeno, zde však lexikálním významem slova treba atd. ano. Starší výklad Miklosichův, že treba značilo „obět" a trebiste „obětniště", jest ovšem nyní překonán.

Do staroslovanského trěbr, „nutný", trebe = našemu „třeba" vloudil se však časem pojem nutnosti, nezbytnosti. Kterak se to mohlo stati, a co z toho vysvítá pro vývoj životních poměrů slovanských? Meringer, maje zájem na podobných změnách významových vzhledem к výkladu svému slova Pflug, trefně poznamenává, že mýtění starým Slovanům patrně nebylo prací snadnou a veselou, nýbrž prací namáhavou a trudnou: mýtiti značilo jim „musit mýtiti". Z toho plyne podle Meringera, že Slované konali právě tuto práci nikoli jen z lehká, ale pečlivě a solidně, solidněji než jiní. Pojem