„nutnosti" vyvinul se pak v samostatný pojem v těch slovích proto, že Slované musili mýtiti na rozkaz cizí (bývaliť často kratší nebo delší dobu podrobeni cizím dobyvatelům, ač dokonalými „otroky" ve smyslu Peiskerově nikdy nebyli), anebo proto, že pojem řádné, neodkladné a tvrdé práce sám a bezděčně přechází v pojem nutnostikaκατ ἐξοχ̓̓̓̓ήν *) Myslím, že druhá tato možnost i Meringerem uznaná úplně stačí к pochopení duševního a jazykového pochodu a že ani tenkrát nesmíme z první uvedené možnosti hned souditi na naprostou porobu starých Slovanů. Meringer různými cestami dospívá výsledku dojista závažného, že společného indoevropského slova pro pojem „musiti" vůbec nenalézáme a že ve všech jazycích takový slovesný pojem a výraz nutnosti teprve z j iných reálnějších pojmů se vyvíjí: tak německé muss značilo kdysi „odměřil jsem", pak „musil jsem odměřiti" a „odvedl jseni svou daň" atd. Slované setrvali dlouho (v spisovné mluvě české na př. dosud) na stanovisku původně indoevropském, nemajíce domácího slovesa „musiti"; teprve stykem s Němci přejali německé „müssen", před tím — na př. do staré češtiny — německé „dürfen" v podobě „drbiti" a s významem „musiti". Ze bý při přejímání tom ona slova německá byla na Slovany působila zvláštním nějakým dojmem v příčině svého užití a dokonce pojetí, jak Meringer se domnívá, nevěřím; soudím naopak, že německy mluvící západní Slovan poznal výhodu slovesného označení pojmu nutnosti (označení slovesem totiž, jež mohl pohodlně časovati) a že tudíž bezděky se chopil jazykové pomůcky, jež mu dosud scházela.

Ještě к jedné otázce sociální se zřetelem к „rhýtění" Meringer obrací svou pozornost, ačkoli není dnes s to určitě к ní odpověděti. Táže se, zdali Slované konali práce s mýtěním spojené společně, t. j. za celou dědinu, tak že vymýcená půda se potom teprve rozdílela mezi jednotlivé rodiny — či zdali si práce ty obstarávaly jednotlivé rodiny samy pro sebe? Dle způsobu usídlení Slovanů v kruhovitě založené dědině („Rundling") a jiných příznaků usoudil by spíše, že byla to práce společná a jaksi obecní — což by pak ještě lépe nám dosvědčovalo, že mýtění bylo prací těžkou, rozsáhlou, avšak přes to nezbytnou a nutnou. —

Jest známo, že pluhu dostává se od lidu všelikých obrazných jmen zvířecích: bonnský pluh jest Hundspflug a staroindické vrka „pluh" mohlo původně zcela dobře býti obyčejné pojmenování pluhu „vlk". Z českých názvů toho druhu jest dávno zaznamenán již „krahulec, -ík" i vznáším teď otázku k českoslovanským národopiscům, zda neslyšeli z úst lidu také jiné ještě názvy podobné. —

Ze často děje se změna významu „orati" ve význam „bydliti" (něm. wohnen bylo dle Meringera prý zprvu „orati"), Meringer se snaží dotvrditi odkazem k starocírkslov. tblo „mlat", jež spojuje s lat. tellus „země", a k všeslovanskému gumbno „mlat", jež váže к lat. humus „prsť".

@------------

Ježto v dávných dobách neznali jiného majetku a zisku než polní plodiny a dobytek, Meringer používá dějinného toho fakta к reálnímu výkladu jednak německých slov gewinnen, Gewinst (z povědomého nám již kořene wen- „zahročený kůl", „orati takovým kolem" — orbou pak „vyzískati"), jednak к výkladu obecně germánského názvu dobytka *nauta-, který se už