dříve spojoval se slovy ,,genießen, Nutzen" a od nich odvozoval: Meringer však nyní za prvotný má pojem „chovati dobytek užitkový" a za podružné teprve pojmy a výrazy „užívání". Možná, že uhodil tu na pravou strunu; jestliže ne, nic to ovšem nemění na ustáleném poznání, že tentýž název dobytka (podobně jako skot) přejat byl do staré cirk. slovanštiny j ako nuta (schází у češtině, polštině, ruštině a též nyní v bulharštině a srbochorvatštině) a od Finnů jako nalila. — ,

К úplnému vysušení sena užívá se v mnohých (na př. alpských) krajinách rovných a vysokých oloupaných kmenů, na nichž je viděti kratičké zbytky větví. Němci alpští říkají jim ,,Hüfel, Hüfler" a do nedávna znali i výraz „Heugeige". Meringer dovozuje, že tato „Geige" nemá nic společného s obyčejným německým názvem houslí, který značí „nástroj kolísavý a to se zřetelem ke smyčci" — že tedy obě kdysi rozdílná slova toliko hláskově splynula. Francouzové přejali patrně, obě dvě slova ve významech přenesených: gigoi „kýta skopová" (jaksi malé housle) a gigue „neobratná dívka" (protože dlouhá jako tyč). Slované tyče к sušení sena rovněž dávno znají i označovali je už v staré církevní slovanštině jménem, které vedle jiných odvozenin jest mi dalším dokladem, že ,,socha" (viz výše) bylo slovo domácí nebo dávno (ne teprve vlivem Němců) zdomácnělé, totiž jménem ,,rasocha" (vlastně „strom s krátce otesanými větvemi").

Meringer zkoumal i původ slova Harfe, když značí hudební nástroj, jehož struny „taháme zkřiveným prstem" — a patrně totožného slova harpe atp. pro „obilní síto" (die Reiter, Kornschwinge), kteréž se ujalo u Skandinávců, Severoněmců, Litevců a Lotyšů. Dle Meringera obilní takové síto nemůže býti příliš starobylé, protože předpokládá značné vědomosti technické. Obilí čistilo se s prvopočátku větrem: tomu svědčí na př. chorvatské vi jati z kořene vě=č. „váti". Nejasný jest původ alpského názvu pro lešení podobné neobyčejně širokému řebříku, sloužící к sušení obilí: Harpfe. Slovinci nazývají totéž nářadí ,,koza", z čehož Němci učinili zase ,,Köse". Meringer upozorňuje, že slovinský název překvapuje; neboť řečené nářadí jest o dvou nohách a přece je přezděno podle zvířete čtyřnohého, bezpochyby dalším přenesením od předmětných i nám Čechům známých „koz" č t ver o nohých na ony přístroje dvou nohé. Meringer přál by si, aby bedlivě byl sledován lidový způsob užívati takových obrazných (zvláště zvířecích) jmen vůbec, aby i jazykozpytec nabyl pevného jakéhos měřítka a pravidla, co etymo-. logicky spojovati smí a co nesmí. Na tomto poli — jako na mnoha jiných — národopisec a obezřelý pozorovatel lidu velice platně a takřka na oplátku může prospěti jazykovědě.

Nej jednodušším šatem býval přehoz nebo zástěra z к ů r y, jak nasvědčuje tomu zřetelně řecké λώπη šat", jež odvozeno od kořene značícího ,,lou-pati kůru"; příhodnou kůru ke zhotovování takových primitivních šatů skytaly ve všech dílech světa rozšířené druhy fíkusové. Památku téže mody zachovala sobě litevština v slově löpas „Flick, Lappen" a stará církevní slovanština v lapoto.

Pokrokem bylo, když člověk naučil se p 1 é s t i a tímto způsobem vy-ráběti si z lýka a podobných látek pletené, zdokonalenou pak technikou' tkané šaty. Meringer napřed také při řeckém λώπη pomýšlel na oděv patrně