spletený z lýka, dává však nyní přednost výkladu hořejšímu; ale dokonale podařilo se mu prokázati souvislost pletení a tkaní při rozboru německého winden, jež nebylo pouze „učiniti pletivo z prutů" a vystavěti pletenou stěnu ,,Wand", nýbrž znamenalo dále též „učiniti tkanivo" a celý oděv „Gewand". Meringer právem zavrhuje běžný výklad, že Gewand bylo vlastně prostředkem к „ovinutí" těla i odkrývá stejně poučnou souvislost mezi staroslovanským rozga „proutek" a litevským rezgu „pletu" i staroindickým rágguš „provaz", poučnou souvislost hlavně proto, že i něm. Gewand jest po případě jedním z provazu po obou stranách stožáru.

Na tkaný oděv poukazuje též staré slovo církevní slovanštiny sraka „vestis, tunica"; řadí se к řeckému έ̓ρκος „pletená ohrada" i „síť", latinskému sarcina „Bündel" i sarcio „spravovati" (původně as „plésti") atp. Co je něm. Sarg? Podle Noreena slovo příbuzné s předchozími a staroislandským serkr „košile", což Meringer interpretuje v ten rozum, že rakve bývaly dělány i z pletiva; Kluge, „Etymolog. Wörterbuch der deutschen Sprache" (6. vyd., 1905) pomýšlí na zkráceninu z latinského sarcophagus „rakev"; konečně jest třetí starší výklad také Meringerem připomenutý, že Sarg je přejato z praslovanského *sorka — výklad nenemožný, avšak po mém zdání pravdě nepříliš podobný proto, že Slované sami raka „Grabhöhle" (česky rakev) přejali kdysi z latinsko-germánského ark(a) arciť nejspíše ve významu „bedna, dřevěná rakev". —

Mimo kořen wendh- (winden) Meringer vystopoval blízký jemu a sou-značný kořen wedh- „vázati atd."; zde se nás týká pouze nový názor, že význam „vésti" slovansko-litevského slovesa stejného znění jest zase podružný proti prvotnějšímu „skot neb koně spřáhnouti" — „voziti"; také sňatek jest svázání (symbolem jeho obvyklé vázání rukou), spřežení, jak svědčí litevské věsti „heiraten". Jindy vykládalo se toto věsti jako „heimführen".

Celkem třeba říci, že ve všech oborech lidského konání a zejména v oboru nadepsaném nedostává se nám dosud obsáhlých sbírek jak věcí, tak slov: jest příliš málo a to zcela nesoustavně o tom všem uveřejněno. A přece by bylo záhodno a záslužno zároveň sebrati a shrnouti jednak lidové názvy běžné v různých řemeslech, jednak dopodrobna popsati a spolehlivě zobraziti n á-stroje a nářadí jednotlivých národů, tudíž také českoslovanského. Potom bude možno uskutečniti to, co Meringer dnes nazývá ještě snem budoucnosti: sepsati totiž dějiny nástrojů.

Meringer přináší také к této otázce cenné příspěvky a probíraje čelné nástroje sloužící к mýtění, zmiňuje se i o jihoslovanském tmokopu „einzinkige Rodehacke" a motice „Haue", které již před tím vypodobil a které shledává též u Rumunů (o české ani ruské motyce neví).—Staroslovanské orądije, které znamená v st. cirk. slov. „nástroj, povinnou práci, věc" a v ostatních j azycích jihoslovanských značí „nástroj", v ruštině totéž a „práci", v polštině „posel", Meringer odchylně od Miklosiche vyvozuje z germánštiny, kde konstatuje tré více méně rozdílných základních tvarů s těmito významy: „nějaký druh pluhu, povinné orání z rozkazu" —• „orání, práce" — „poselství". Významy ty jak v germánštině tak i v slovanštině, jejímž vzorným tvarem byl jmenovaný první *aruntjo- z kořene nám známého ar-, vespolek se pomísily a není dosud vše podrobně objasněno. Jestliže však Meringer (spolu s Joh. Schmidtem)