jasněno к naší spokojenosti, ale přece věc není zase tak temná, že bychom se nemohli rozhodnouti spíše pro převzetí slova z němčiny do slovanštiny nežli opak.

V názvech pro stůl afp. zrcadlí se dle Meringera celý vývoj lidské osvěty takořka in nuce. Zprvu nebylo vůbec stolu, nýbrž každý dostal dřevěnou svou desku, prkénko, na němž mu jídlo bylo přiděleno: latinské mensa přechází v germánštinu a dává měs (možná, že zrovna tak znělo i domácí germánské slovo „otesané prkno") i jest dále přejato v slovanštinu jako mísa podoby dříve neb později kulaté. Totéž značí starocírk.-slov. bljudo, převzaté rovněž z gotštiny a chovající v sobě původní význam „nabídnuté". A ještě jedno slovo náleží nejspíše do tohoto nej staršího údobí, staroslovanské dbska „prkno". Jest původu řecko-latinského a prostřednictvím as gennánštiny vniklo do slovanštiny: bylo označením bud jídelní desky jednotlivce anebo snad již desky společné, podobné na př. bosenskému stolu beznohému. V tom zračil se zajisté už pokrok; ten pak za všeobecného povznesení, vyvýšení „obzoru osvětového" (srov. nahoře výklad o posteli) stupňuje se tím, že společná deska klade se vždy jen na dobu jídla na určený k tomu podstavec, který však v jizbě, pevného místa dosud nemá; a všeobecný pokrok vyvrcholí konečně v tom, že společná jídelní deska i podstavec srostou a „stůl" má napořád v jizbě své pevné, nezměněné místo.

Navazuji zde na to, co bylo výše pověděno o božském uctívání fetišů, t. j. přitesaných a vůbec — byť zprvu neuměle — zpracovaných kmenů, jež staří Slované zvali treba a pravděpodobně i socha. *) Nyní bude následovat ještě více takových ověřených názvů fetišů, které při bližším ohledání nám prozrazují, že značí většinou otesané kmeny, klády a tudíž dřevěné a mnohem řidčeji i kamenné sloupy nebo sošky. Avšak nejen v ohledu bájeslovném otesaný kmen má velkou důležitost, nýbrž i v každodenním životě člověka vůbec „kůl" (litevsky kulas „Pflock", obé z kořene značícího „za-hrotiti") nemalé jest váhy. Celá kapitola nauky o indoevropských starožitnostech bude musit příště býti věnována tomu, jak užívá se kolů a kmenů za prvotný nástroj lidský, jak za první dřevo orací, jak za křesadlo, mezník nebo ukazatele cesty. Tím vysvětlíme si pak také překvapující bohatství alespoň slovanských příslušných terminů hlavně bájeslovných a významné přenesení představy „kolu" na zub, který v staroslovanském rouše гфъ a staroindickém gámbhas dávno jest řazen к řeckému уоцаюд „kůl". Z terminů slovanských není posud jasný cirk.-slovanské balzvam „Balken, Götze", kumirb „idolům" (původu prý finského dle Miklosiche), istukanz „idolům", snad „vytesaný", tělo (idohskoje). Zřetelnější jest ruské репъ „Klotz, zu dem auch gebetet wird" a postupem osvěty ve smyslu přeneseně potupném „plumper Mensch — klacek". Jasné jest starocírk.-slov. kapb, kapiste „idolům", hlásící se ke kopati a řeckému хожта „tluku, sekám". Slovinské malík „modla, zlý duch" mohlo by znamenati „rozmělněný" z kořene mel-, tedy sloup z kamene zpracovaný.

Zvláštních a přímo božských poct dostává se dosud u Jihoslovanů vánočnímu jakémus „pni", jejž na štědrý večer hospodář přinese domů a který povečeřev s domácími lidmi na konec jest hozen do ohně a spálen. Obyčeje