jevící se při tom na slovanském jihu souhlasí tou měrou se zvyky obecně germánskými, že Meringerovi vidí se nutná toho potřeba předpokládati přejetí jejich z germánštiny. To nás nezarazí, vzpomeneme-li, že i obyčej vánočního stromku není provenience slovanské, nýbrž germánské. Přes to sluší vy-tknouti, že n á z v y juhoslovanské nejsou toho druhu, aby se z nich mohl vážiti nějaký věcný důvod pro ono přejetí; spíše se mi podle rozboru Meringe-rova zdá, že jistý starodávný obyčej slovanský byl proniknut tu úplně cizími zvyky germánsko-německými.

К dotvrzení toho všeho podotýkám jen v stručnosti, že germánský název vánočního pně jest Julblock, slovinské jméno jeho však panj = „peň". U Srbů a Chorvatů běžné jméno badňak opět není v tom zvláštním významu „Weihnachtsblock" (zřídka: ,,Christnacht, Weihnachtsabend", za který bývá obyčejně badúi dan, badúiveěer) převzato z němčiny, ačkoliv dle Kreka a Merin-gera náleží к slovní čeledi cizí, z němčiny vniklé a značící „tlusté poleno", bylo-li pak toto vyhloubeno, i „sud, bečku, rouru". К téže čeledi patří též naše „bedna" a později (již do češtiny) přejaté „putna". Slovo staroněmecké, jež bylo základem staroslovanského již *Ьъаъпъ nějakého (srbchrv. badań), znělo pravděpodobně *budino a samo bylo vypůjčeno z řecko-latinského βυτίνη, *butína „Kufe"; podle Meringera střetlo a skrížilo se v germánštině s docela podobně znícím slovem domácím pro „Baumstrunk" — a oba tyto významy změtené a spřízněné přešly prý pospolu již do staré slovanštiny. Avšak — dodávám výslovně — teprve tam vzali v představě Slovanů na se třetí zcela speciální význam „Weihnachtsblock".

Meringer spojil však ještě bavorské Bachltäg „štědrý den" se slovinským božič téhož zvláštního smyslu jako badňak, totiž „Julblock", jemuž v Istrii říkají také glava nebo po italskú cok. *) Slovinské božic znamená vlastně „bůžek", ale to Meringer pokládá za význam sekundární, prvotným jest mu „Julblock" z kořene bhag- „páliti, péci", tak že by i bogb spolu se staro-indickým bhága bylo původně označovalo ne božstvo, ale „zápalnou oběť'. Od kořene bhag- pochází též německé backen (staré bahhan) a dle toho bavorské Bachl-täg jest vlastně „den milého pně zapáleného", tedy zrovna tak lichotně utvořené slovo jako ono božič. Jest pravdě podobno, že Meringer vyloupl tu jádro věci a slova zároveň, byť v jednotlivostech mohl se i zmýliti; tolik je však jisto, že ani božič není terminem odněkud přeneseným, ale naopak spíše jedním z nejstarších. —

Meringer bystrým zrakem svým rozluštil hádanku, která se dlouho skrývala v německých názvech „Kopfdreier, kedere Köpfl", názvech pro moderní nádoby obličejové (Gesichtsurnen). Přihlížíme-li к věci historicky, nacházíme již v dobách pradávných — jak svědčí nálezy praehistorické — nádoby podobné, opatřené zřejmými symboly erotickými, které mají vztah к pohlavní lásce; později dovídáme se též, že byly to a jsou dosud dary votivní, jež byvše naplněny trojím vyprošeným druhem obilí v chrámech a kostelích jsou obětovány, aby získána byla něčí náklonnost nebo zažehnána bezdetnosť.

Slovo „Kopí-dreier" značilo dle Meringera především směs trojího obilí obětního a pak teprve nádobu obětní; výraz „kedere Köpfl" podle drsně vtipného názoru lidového značí prý „bauchige Köpfl, Magen-köpfe",