jež mohou býti nasyceny toliko různým obilím. Slované věc i slovo řečené rovněž poznali od bajuvarského (bavorsko-rakouského) kmene německého, avšak nepěstujíce sami obyčeje s tím spojeného přenesli slovo (slovinské bedra) na krátkou baňatou dýmku tabákovou, jinak kranjśtica „Kraji-ňanka" zvanou; v tomto rouše a významu slovo přeneslo se zpět к štýrským a krajinským Němcům, tak že také jim slove dýmka u venkovského lidu oblíbená Tschederl-píeiíe, jinak ,, Nasen wärmer".

Zde mohu zaznamenati jen několik málo drobtů slovanských. Meringer houževnatě a po mém soudu právem se drží výkladu latinského testis „svědek", podaného netoliko jím jediným v ten rozum, že testis z Hri-sto-s byl „Dritt-steher", ruský trétijb, tretbjákv, trétčikz, francouzský tiers, tudíž osoba třetí přítomná dle Meringera obchodnímu ujednání nějakému. Nebyl to však. jak na př. Skutsch tomu chce, svědek jen nahodilý, třetí osoba náhodou něčemu přítomná, nýbrž osoba taková objednaná, která v dobách, kdy se nepsalo, zastávala místo ověřené listiny (německé Urkunde jest původem „testimonium" a svědek jmenuje se v staré němčině urchundó), osoba, která o dotyčném ujednání přesně byla zpravena a spolu vše věděla (slovanské sb-vědokb) a jež v případě sporném byla přirozeným soudcem a r o z h o d č í m. Tento vývoj-tají se též v ruských slovích nahoře udaných, odkrýva se však zcela nenucené znalci slov i věcí. Meringer považuje za prastarý obyčej, jenž provází uskutečněný obchod, hotovou již koupi v přední řadě dobytka: prodavač i kupec podvakrát a to střídavě „plácnou" si do dlaní a „sváží" sobě tak ruce, které svědek, na Rusi „tretbjákz" rozrazí a tím obchod dovrší.

Než k tomu dojde, odbývá se smlouvání: kupec „míní", že věc je drahá, a prodavač „mění", snižuje původní cenu. Snad máme v příbuzných slovesích německém „meinen" a slovanském „měniti", kteráž obě jsou zase co do kmene totožná s litevským malnas „výměna" (t. j. prvotný obchod), ještě pamětníky reálních poměrů bývalých.

Nevysvětleno jest podnes naše slovo trh, trbgb: Meringer soudí, že náleží snad к řeckému τύρβη „tíseň", latinskému turba „hromada", staroseverskému. pyrbask „shlukovati se" a tudíž ke kořeni twer- se základním významem reálním „plésti, vázati" (srv. pod číslem i., co řečeno o slově přítvor).

Poměr mezi naším výrazem dluh, starocírk.-slovansky dfogv, a gótským dulgs není dosud zcela bezpečně zjištěn. Dle Uhlenbecka slova ta jsou oboje zděděna z prajazyka, dle Hirta dhg% přejato z germánštiny, dle jiných (Kluge, v. Amira) naopak dulgs že slovanštiny. Meringer nejspíše by se přidal, tuším, k Uhlenbeckovi; zatím praví, že dulgs souvisí se starohornoněmeckým tolg „rána" a že tedy gótské slovo má za sebou přirozený vývoj domácí „nedovoleným zraněním povstalé prodlužen í".

Podobná nesnáz jest se slovanským slovem mýto, jen že zde obecně má se za to, že „myto" (v staré cirk. slovanštině „mzda, zisk") není domorodé slovo. Běží tu však o rozhodnutí, odkud a zejména z kterého nářečí germánského naše slovo bylo vypůjčeno. Kdežto Löwe navrhoval odvozovati je ze staré severštiny, Meringer učí rozhodně správněji, že z gótského niöta „Maut, Zoll" Slované učinili *muto, což Germáni stykem pohraničním zase převzali nazpět v podobě тútа, na př. do staré němčiny (srovnej dnešní M aut). Totéž slovo s -ŕľ- vniklo též clo střední latiny a odtud do severštiny, majíc již význam