„dar, úplatek". V slovanštině rovněž podružným způsobem (kterým? po mém mínění novým působením němčiny a latiny) vyvíjí se potom starocírk.-slov. myto, slovinské a srbské mito „úplatek" — poučný to příklad, jak kulturní slova pohybují se ne rovnou, ale velice klikatou cestou mezi národy sem tam a jak Slované naprosto nebývali, ani když byli příjemci a ne dárci, v proudění osvětovém vždycky jen passivní, nýbrž jistě také aktivní a vlivní. — Jak už jednou napověděno, prvotně germánské mota souvisí s müssen а messen, t. j. bylo jistě poplatkem docela reálním v přírodních plodinách, poplatkem přesně odměřeným, jak tomu svědčí spřízněné latinské modius „měřice" a gótské ga-mot „mám místo" (vlastně „zaplativ jsem volný"). —

Meringer podjal se po nezdařených pokusech badatelů jiných znovu zase úkolu rozřešiti záhadný poměr dvou velice podobných ano dnes zpravidla stejně časovaných sloves německých: laden „nakládati" a (ein)laden „zváti". Prvé z nich jest jasné, znělo dříve hladan (gótsky klapán) a kryje se s naším a obecně slovanským kladu, klásti. К čeledi jeho patří též Lade „zásuvka", které značilo původně dřevěnou truhlu obilní a ještě v staré severštině a nynější angličině (lathe) jest názvem stodoly. Od této čeledi slovní Meringer úplně odděluje výrazy ,,der Laden, die Latte", anglické lathe ve významu „soustruh": kořen nemá tu počátečního h- a znamená prý zprvu „p r k n о", tak že „der Laden" z obyčejného prkna prodavače kočovného teprve ustálením a umístěním v přízemním prostoru domu přijímá na se širší smysl „krámu". A s tímto novým kořenem „prkno" Meringer slučuje druhé dosud nevysvětlené sloveso „laden" (zváti) na základě jistého zvyku lidového.

Vypráví, co četl u Ankerta v „Zeitschrift für österr. Volkskunde" VII, str. 105 násl. o krajích dnes německých v severních Čechách a co se nápadně shoduje s popisem Zíbrtovým „Rychtářské právo, palice, kluka": že totiž v oněch kraj ich (na př. v okolí Chřibské = Kreibitz, České Kamenice a j inde) j iž před válkou třicetiletou a podnes děje se zvaní, obsílání na úřad а к soudu, oznamování všelikých rozkazů dřevěnou deskou, rukojetí a příslušným návěštím opatřenou a nazývanou „Gebotbrett" atp. Meringer odtud béře si právo pokládati slabé vlastně sloveso laden „zváti" za odvozené z povědomého nám kořene substantivního „prkno", kterýžto výklad jistě je přípustný a případný, ač ovšem ne naprosto bezpečný. Zvyk obsílky obstarávati takovým neb podobným způsobem Meringer má za p r a s t a r ý a daleko rozšířený, což opět lze schváliti. Avšak v tom, že české obyčeje nápadně se shodují s německými Ankertem vypsanými, Meringer prostě shledává působení „kulturní vlny" směrem od Němců к Čechům — jakým právem? Je-li zvyk ten dávný a primitivní, mohl se u Čechů vyvinouti i jinak, a i když připustíme, že přišel od Němců a od západu vůbec, nemohou po mém zdání za doklady toho býti uvedeny kraje a osady s jmény vesměs co do původu českými a mimo to zprávami až předbělohorskými. —

Na jednom místě Meringer rozepisuje se o významu jména pro nositele eho a odkazuje zvláště к práci v. Andrianově „Über Wortaberglauben" v „Korrespondenz-Blatt der deutschen Anthrop. Gesellschaft" 1896, Nr. 10. Myslí, že v této příčině všichni národové světa chovají stejné smýšlení a přesvědčení to, že na jménu člověka velice záleží, že na něm závisí blaho a štěstí celého jeho života. A jako on vyslovuje naději, že příští vydání Schraderova „Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde" přinese i o této otázce stať podrobnou, tak také já vyzývám tímto naše národopisce, by si subtilních, ale stejně zajímavých zjevů takových všímali, kterak ną př. a jakými jmény a prostředky starostlivé, pověrčivé matky chtí ochrániti dítek svých