str. 91
Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického, z let 1770 až 1816. Vydává Jindřich Skopec. Knihy první část I. Nákladem Dědictví Svatojanského, str. 148. —
O Pamětech Vavákových často bylo mluveno a nejeden spis se zmiňoval o probudilém, vlasteneckém sedláku milčickém. Ale vydáno z nich nebylo téměř nic, neboť částka, kterou otiskl Jos. Miškovský (,,Selské povstání r. 1775") z chvalitebné snahy, aby oživil Vavákovu památku, byla jen nepatrný zlomek celku. Nynější vydavatel Vaváka podjal se vydání úplného, a jak lze souditi z přítomné knihy, provádí svůj úkol nanejvýš svědomitě a pečlivě. Skopcovo vydání jest naprosto věrné a zároveň kritické, nemění tekstu Vavákova, ale doplňuje jej pod čarou hojnými vysvětlivkami, jež bylo pracně shledávati jednak v pramenech knižních, jednak v okolí milčickém. Tato práce byla by se sotva komu jinému tak zdařila, jako Skopcovi, který jest jaksi Vavákův krajan, pocházeje z blízké Sadské. — Vavákovy paměti by byly samy o sobě zajímavou památkou pro lidopisce jakožto duševní plod vesničana, který vychodiv jenom vesnickou školu při selské práci užíval prázdných chvil к dalšímu sebevzdělávání а pak к zapisování příběhů, které se udály v jeho okolí a ve veřejnosti vůbec. Povaha doby však, v které žil, činí jeho vypravování pro lidopis ještě zajímavějším a cennějším. Vavák za všech svých styků s „pány" nepřestal býti sedlákem. Cítí tedy a smýšlí s lidem, zná lépe než kdo jiný různé jeho bolesti a zachycuje je ve svém vypravování. Jako přísný katolík nesoudí nestranně o snahách jinověrců před vydáním tolerančního patentu, ale v jiných příčinách zaznamenává věcně a nepodjaté všecky zjevy, jež vykazuje v našem lidu doba Marie Teresie a zejména Josefa П., tak důležitá pro společenský i myšlenkový přerod našeho lidu. Z této části pamětí zvláště zasluhují pozornosti zprávy o selských bouřích, za nichž byly vybíjeny panské zámky, o selském tažení na Prahu, o zakládání katastru a vyměřování polí, při němž Vavák sám ve svém okolí platně pomáhal, o změnách a úlevách v robotě, jež na císařských statcích (tehdy tedy též na Poděbradsku) od 1. ledna r. 1777 přestala, a j. Mimo to Vavákovi, milovníku lidových obyčejů a oblíbenému „tlampačovi" svatebnímu, neušla také zajímavá pozorování zvyková. Tak se zmiňuje na str. 72 o tom, že v Poděbradech, „když se starý rathous bořil, nalezena byla v jedné tlusté zdi v místě obzvláště vydutém zazděná slepice na vejcích sedící". Na Květnou neděli r. 1779 si zapisuje (str. 110), že „před 10 lety přestal ten starodávní obyčej, že děti v ten den . . . zpívaly „list k y", to jest tak zhotovené a složené rýmy o přehořkém umučení Páně a pro památku slavného od dětí židovských Pánu Ježíši. . . prozpěvování". Toto zpívání bylo r. 1769 zakázáno a přestalo v městech hned, ve vesnicích v letech příštích. Paměti Vavákovy jsou vůbec vzácným dokumentem své doby a na jejich další části můžeme se právem těšiti. F. V. Vykoukal.
*
Krzywici Ludwik: Żmudź starożytna. Dawni Zmudzini i ich warownie. Warszawa 1906. Nakładem Księgarni Naukowej. 8° kt. 2. str. II. 89. IV.
Velmi mile nás překvapuje na samém počátku upřímné přiznání p. Krzy-wického, že čím déle zkoumá-hradiska (pilkalnie) zmudská, tím méně ví o nich, skoro fakta příčila se poznatkům, kterým holdoval na počátku svých bádání. К takovému přiznání nedostávalo by se mnohému odvahy, neb též ctižádost by je nedopustila. Pochvalu taktéž zasluhuje i druhé osvědčení autorovo, kde seznamuje čtenáře, jakými překážkami bylo se mu prodrati, než mohl se
|
|
