vysvobodit! z vlivu povídek lidu a než položil meze vytčené zkoumání, kterému rok co rok mohl jen několik týdnů věnovati. Nemaje síly, aby otevřel celou minulost zachmuřenou a obklopenou mračnem věků, ustanovil si autor zpřítomniti třebas dosavadní resultáty a jimi vyvolati zájem mezi osobami, bydlícími na Litvě, které mohly by poskytovati pomoci к další práci, bud prostými informacemi, buď důkladnými změřeními míst posvátných, bud též sbírkami legend lidových o hradiskách.

Zajisté bohatým dolem pro badatele jest země žmudská. Kamkolivěk nahlédneme — z pod nátěru kultury vyzírají sledy prastarých dní, třebas, jak ostatně všude, hyne každým dnem stavitelství lidové, názvy míst posvátných přicházejí v zapomenutí, podání o nich umlkají. Postup času vykonal dílo ničivé na celé čáře.

Lid žmudský zachoval si paměť o původu hradisk či p i 1 к a 1 n í, kterých počítá se na tisíce. Soudíce podle podání, která o nich kolují, možno při-pustiti, že náspy — aspoň některé — sloužily za místo kultu, pročež více svědčí ta úcta, kterou lid prokazuje těm pomníkům tak, že někdy hora vzala na se ráz posvátný. Lidová tradice žmudská jest velikou knihou, ještě ne-pročtěnou a pomocí názvů míst posvátných možno odkryti dávnou organi-saci vojenskou i náboženskou, neboť při zachování důkladnosti a kritické míry možno odděliti kult hor od pilkalní vlastních.

Vypravování všeobecná nepovídají nám nic o původu pilkalní, mluvíce o vojnách švédských, litevských, ba i o válečném tažení francouzském. Proto jest třeba hledati odpověď uprostřed samých památek. Náspy lze děliti ve dvě docela rozličné kategorie: jednu — táborů obklopených valem neb několika rovnoběžnými valy, druhou — pravidelných hor mající podobu sedla. Každá z nich jest výtvorem jiných zásad strategických a přizpůsobena к rozličným způsobům války. Některé tábory činí dojem hradeb z doby pozdější, kdy používána byla zbraň střelná, různící se strukturou od prastarých tvrzí, které, jak ukazují doklady historické, vídávaly zástupy křižáckých rytířů. Ale vedle těchto dvou typů základních t. j. náspů pohanských a hradeb pozdějších, existuje mnoho jiných, které, počínajíce u jednoho druhu zvolna přes prostřední tvary přecházejí do druhých. Sem dlužno počítati především náspy pobořené věky. Jest ještě jeden druh náspů zvaný ,,uszpile" náležejících do dob velmi dávných.

Prastaré „pilkalně", zvané v kronikách křižáckých „castra" neb „pro-pugnacula" byly tvrzemi, z kterých osady pohraničné měly stálou zálohu. Krátce — byly původně částí osady aneb aspoň se to stávalo dosti často. Na blízku osady nacházela se pohřebiště, která byla místem kultu, což autor odůvodnil povšechnými spisy několika hradisk. Že hradiska byla důležitými místy к obraně, o tom svědčí nejednou pokusy křižáků úplně je ovládnouti. Není pochyby, že časté nájezdy křižácké a rytířů mečových přinutily národ žmudský vždy více к usilovnějšímu sesílení vojenských obranných stanovišť а к udržování v nich stálých záloh a zároveň к rozmnožení hradisek. Pilkalně jednak povstaly v dobách dávno před nájezdy křižáckými a představují první pokus o stálé usídlení kmene ż nudského a utvoření ohnisek společného žití. Kdo zná močály rašelinovité na Žmudi, pro toho jest jasné, že osazování musilo počíti od nížin a pak teprve během času šlo na zalesněné pahorkatiny a že vlastně na náspech zdvihaly se první osady. Jejich umístění odkrývá nejenom obranný systém dávné Litvy, ale též zůstane v nej těsnějším svazku s těmi „terrae", na které rozpadly se kmeny lotyšské, pruské i litevské