let. Této zvláštnosti všimli si již ruští činovníci XVII. stol. »Jeden člověk má 3—4 příjmení; po otci, po tchánovi, tchyni, podle žen se jmenuji« atd. píše jistý plukovník o kozácích XVII. stol. (Srovn. Соловьевъ, Истор1я Poccin XII. str. 12—13.)

V pol. stol. XVII. nařídil Petr Mogiła duchovenstvu, aby do matrik narozených, do matrik sňatků a zemřelých, zapisovalo příjmení, která dříve byla z veřejných listin vyloučena. Od té doby počala se systematicky udržovati.

Dr. Franko nespokojuje se klassifikací příjmení, provedenou jeho předchůdci, a předkládá svou. Rozeznává 3 skupiny:

1. Příjmení odvozená od jména otcova neb matčina. Tak čteme v zápisech XVII. stol.: Andrus zięć Krywoho. Stručněji Andrus Krywoho. Tu vidíme jasně, jak příjmení toho druhu vznikala.

2. Mnohem hojnější a rozmanitější materiál poskytuje druhá skupina: jméno nebo příjmení otcovo (matčino) jest změněno příslušným suffixem na subst. neutr, (zdrobnělé). Na př. Adam (křestní jm. otcovo) — Jadamczę; Popowie (otec byl popem) a pod.

3. Příjmení jest původem svým genitiv plur. neutr, zdrobnělého subst. na я, Na př. Wasil Andrycząt a p.

Franko si představuje vznik těchto příjmení takto: Hospodář dvora zemřel a sirotci, kteří po něm zůstali na statku, nazývají se jeho jménem nebo příjmením, ale zdrobnělýrn jako malé děti. Tedy na př. příjmení Moc-ковят vzniklo z pův. один из Московят.

Ve druhé stati Наливайко в м1дяп!м бпц'( (str. 76—90) ukazuje Franko, že pověst o zvířecky krutém způsobu, jímž upálen kozák Pavel Nalivajko ve Varšavě, nemá historického základu. Dle věrohodných ruských svědectví z té doby, která nedávno byla sebrána od V. Domanického, byl Nalivajko sťat a rozčtvrcen. Mínění Domanického, že fantastická vypravování o mukách Nalivajkových jsou výtvory maloruských kronikářů, není správné. Kozáčtí letopisci čerpali — jak Franko ukazuje — z polské literatury memoirové. Z ukrajinských kronik přešla zpráva o upálení kozáckeho náčelníka do pověstného díla Pseudo-Konisského (vlastně Poletiky): Истор1я Руссовъ или Малой Poccin. Москва 1846 Již koncem XVIII. stol. ukázal J. Engel, autor známé Geschichte der Ukraine und der Kosaken (Halle 1796), že vypravování o smrti Naliyajkově podobá se pověsti o agrigentském tyranu Falaridovi. V další části své studie analysuje Franko stručně antické zprávy o Falaridovi, jakož i biblické tradice o kultu Molochově a zmiňuje se poněkud podrobněji o jisté theologicko-historické kompilaci XVII. stol., jejíž obsah, ráz a prameny nejsou dosud — jak praví — vyšetřeny. [Myslíme, že se jedná o ruského chronograf a.] Tam se vypravuje, jak car Manasses byl potrestán od Boha za modlářství tím, že upadl v ruce nepřátelského cara, který ho — jak čteme v rukopise — »zavřel do mědi (orig. в мкди), aby tam zahynul; i litoval car Manasses hříchů svých a volal k Bohu a slitoval se Hospodin nad ním a měď se rozestoupila a unikl Manasses' z rukou nepřátel svých.«