jest syn Charles Perraulta Pierre, dokazuje jich neodůvodněnost a že otec Charles je vlastně spisoval. Dále kritisuje práci četných následovníkův a napodobitelů Perraultových, vytýká velký význam této sbírky jakožto první sbírky pohádkové a srovnávaje ji se sbírkou bratří Grimmů ukazuje, jak vyniká nad tuto o 120 let mladší sbírku a jak byl Perrault, ač nevědomky, blízek ideálu moderního zkoumatele pohádek (str. 42 sl.). V poslední kap. konečně probírá spis. podrobněji jednotlivé pohádky sbírky Perraultovy, poukazuje stručně na monografie o těch kterých látkách pohádkových, ale nedostihuje bibliografické úplnosti. Tak na př. při pohádce »Riquet k la Houppe« (str. 68 sl.) měl připornenouti článek Karla O. Mayera právě o této pohádce vytištěný v Zeitschrift für vergleich. Liter.-Gesch. N. F. V., str. 122 sl. a při »Le Chat botté* (str. 58) mohla se uvésti moje rozprava v Сбор, за нар. умотвор. XVI.—XVII., о níž mohl spis. zvěděti z referátu v Revue des trad. popul. XVI, 344. Tu mohl se poučiti, že jest ještě jedna zajímavá příbuzná látka o kocouru čarodějném (po př. lišce) opatřujícím ženichovi bohatou nevěstu, látka to svérázná, rozšířená ovšem především v zemích jihovýchodních, balkánských, kavkazských. Znaje tyto verse sotva by byl spis. přistoupil na výklad Laistnerův, podle kterého prvotní typy pohádky by byly ve versích severských, skandinávských, a motiv o vděčném zvířeti, kocouru a j. by byl sekundární.

Těmto svým poznámkám к jednotlivým pohádkám Perraultovým předeslal spis. několik všeobecných myšlenek o zásadní otázce po pramenech, původu a šíření pohádek, úvahy, které ovšem v této monografii o sbírce Perraultově nejsou zcela na místě. Různé názory, theorie a »školy* jsou tu probrány zcela zběžně, povrchně, jak jinak ani není možno, když všemu tomu jest věnováno něco přes 4 str. (str. 45 — 49). Spisovatel přijímá celkem názory Bédierovy a stojí proti těmto otázkám na příkrém »non possurnus«, nikoliv na skromném »hledejme! zkoušejme!« Pokouší se o jakési doplnění poly-genetické theorie. Podle jeho mínění může se říci »každý národ vynalézá za každé doby povídky, a sice též podobné neb stejné, jeden národ nezávisle na druhém« ; ale může se též říci »každý národ vynalézá povídky za každé doby, ale je-li určitá látka na určitém místě vytvořena, šíří a přenáší se dále.« Dle toho chtěl by spis. rozeznávati polygenesi pohádek v širším a užším smysle. Do první kategorie počítá spis. látky čistě výpravné, novellistické a anekdotické, do druhé pak kategorie pohádku. Podrobnější kritika by myslím dokázala, že první kategorie jest jistojistě nesprávná, a že zbývá jediná možná kategorie, polygenese obmezená, »v užším smysle«. Není pochyby, že se také výpravné, novellistické a anekdotické šířily a přenášely s určitého místa, že tak úzce jsou verse jedné látky zpřízněny, že jest naprosto vyloučen samostatný jich vznik na různých místech. Ještě jednu myšlenku vyslovuje spis. o vzniku pohádky, ovšem ne myšlenku svou, než myšlenku vyslovenou od Ludwiga Laistnera (»Das Rätsel der Sphinx«, 1889): »Das Märchen entsteht aus dem Traumleben des Menschen«.1) Spis. míní, že pohádky mohou vznikati ještě za naší doby, pokud vůbec ještě máme kdy sníti. Vedle skutečného spánku jest to jmenovitě polospánek, podporující vznik pohádek, bezmyšlenkovité snění, jež nám dovoluje ještě v polovičním vědomí uváděti obrazotvornost na cesty líbezné (str. 48). To jest sotva více než duchaplný nápad, který nás ani o píď dále nepřivede к řešení problému.