Tolik jest jisto, co cituje spis. ze St-Beuve »Les contes ont eu leur temps, on rien invente plus«, a kdokoliv přečetl sbírky nejrozmanitějších národů, to potvrdí. Nalézají se nekonečné a někdy snad nové variace starých látek, nějaké, a i to zřídka, nové motivky, ale nikoliv nové látky pohádkové.

*

Великорусстя пгьсни въ народной гармонизацги. Записаны Е. Лицевой. Издаше Импер. Акад. Наукъ. Текстъ подъ редакщей академика 0. E. К о p ш а. Выпускъ I. С.-Петербургъ, 1904. XLVIII, а 90 str. lexik. 8°, s 2 tab.; c. i rubl. — Velikoruská píseň v lidové harmonisaci. Napsala E. Line v á. Přeložila z ruštiny Věra Křivánková. Vydání Imperatorské Akademie Nauk 1904 Petrohrad. Nákladem vlastním. Tiskem ,,Unie" v Praze (bez roku). 39 str. 8° s 2 tab.

Práce paní Liněvé je velice zajímavá a záslužná, třeba nevyplňuje očekávání, které se ve čtenáři mimoděk probouzí čtením úvodní části. Čteme zde především pravdu tak často přehlíženou o nerozlučnosti melodie a textu v lidové písni a stesky na nepřesnost a neúplnost vydání ruských písní zejména v příčině nápěvů. Při tom se s potěšením dočítáme o sbírce Čecha I. Práče (z r. 1790), hudebníka nějakými osudy zaneseného na Rus, kterážto sbírka dlouhé doby sloužila za hlavní příruční knihu hudebníkům i vydavatelům. Spisovatelka není s ní úplně spokojena, jako jí nevyhovují větším dílem ani ostatní posavadní vydání nápěvů: zdá se nám, že nebylo proto ještě příčiny, aby překladatelka musela hájiti krajana, jehož práce patrně ani nezná, dlouhou poznámkou, v níž se snaží všechnu zásluhu shrnouti na Práče, všechny chyby na jiné. Za velikou chybu má spis., že se nedbává mnohohlasého způsobu zpívání lidových písní na Rusi, na nějž s důrazem upozornil poprvé J. N. Meľgunov. Dle popisu pí. Liněvé (zvi. str. XXIII, п.), při kterém si rádi vyvoláváme upomínky na pohostinské vystoupení sboru Dm. AI. Slavjanského na našem divadle (1886), sestoupí se sbor zpěvaček nebo zpěváků, z nichž jeden („zapěvala", žena neb muž) sám zanotuje „zapěv", úvodní f rasi melodie, načež ostatní s ním pokračují sborem; zpívá se větším dílem tak, že každý dovednější zpěvák zpívá svůj variant melodie, tvořící jakýsi kontrapunkt k variantům ostatním, tak že vzniká zpěv polyfonní, střídající se se soly „zapěvaly" nebo i s unisonovými partiemi celého sboru. Varianty („podgolosky"), které vlastně mají právo existence jen v takovémto polyfonickém sloučení s varianty jinými, bývají vydávány i jako samostatné varianty vlastního nápěvu písní. Polyfonie tato, v níž vlastně není pak hlasu, který by vedl hlavní melodii, v níž všechny hlasy jsou rovnoprávny, je rázu nejčastěji prostě harmonického, libujíc si na př. v chodech terciových a sextových, ale dosti často dospívá i značné míry samostatného vedení hlasu: improvizační nadání a vycvičenost jednotlivců i sezpívanost celého sboru mají v tom všem veliký význam.

Pí Liněvá tyto zpěvy zachycovala fonografem a na základě svých fonogramu reprodukuje 22 písní, na konec „Kamarinskou" pro 6 „rožků" (nějakých dechových nástrojů). Do oceňování těchto písní se pouštěti nebudu; bylo by pouhým opakováním, co o kráse ruských melodií dávno víme. Výběr písní je dobrý: podává charakteristické ukázky různých druhů, mimo písně obvyklého způsobu („lyrické") i píseň svatební, svižnou taneční, historickou, chorovodnou, žertovnou, hrovou, burláckou, vojenskou, žalářní, duchovní, zbojnickou. Snad by neškodilo, kdyby se některý z našich pěveckých sborů pokusil o některou z nich, tak jak jsou, beze všech změn a