„oprav" (na př. nahodilých chodů oktávových nebo unisonových, při nichž přísnému kontrapunktistovi vlasy vstávají, ale jaké jsme bez úrazu snášeli na př. na Národopisné Výstavě); snad by dokonce neškodilo ani hudebnímu vzdělání konservatoristů, kdyby šest oboistů aspoň na domácí produkci zapískalo „Kamarinskou"; formou je tato „Kamarinskaja" řadou variac 12taktového tanečního thematu (složeného ze čtyř 3taktových motivů mezi sebou harmonickým podkladem vlastně stejných), které zase nejprve předehraje jediný pištec.*) Na historických koncertech si dáme líbiti občas kvintové chody do nebe volající ve skladbách starých naivních dob, a dnešní ruská píseň je nám přece jen bližší.

Několik slov o methodě pí. Liněvé. Že mechanické zaznamenávání zvuku je nej objektivnější methoda sběratelská, o tom nemůže býti ani pochybnosti; a jistě nejsou daleky doby, kdy při sbírání lidového umění fonograf bude inventárním kusem tak samozřejmým, jako je dnes fotografický aparát. Bohužel jsou ještě potíže s reprodukcí; trochu větší sbírka fonogramu je i museím dnes ještě poněkud nepohodlná, jako nějaký assyrský archiv. Na rozmnožování fonogramu lidového zpěvu soustavné a úplné pro kruhy širší není dnes ještě pomyšlení (na soustavné sbírání fonografického materiálu všeho druhu by byl ovšem tak svrchovaný čas). A tak zatím nezbývá než na základě fonogramu původních opatřovati reprodukce způsobem posavadním. Že reprodukce ty nemohou býti docela věrny, leží v samé povaze věci. A mezi řádky čteme i to u pí. Liněvé: jakmile čteme, že z hlasů zachycených a reprodukovaných fonografem bylo lze písmem zaznamenati jen hlasy jasné a zřetelné, t. j. hlasy nejlepších zpěváků, že nebylo lze dbáti hlasů méně samostatných а р., vidíme, že zápisy publikované nejsou dokonale věrným obrazem skutečnosti. A jak se má lidový zpěv reprodukovati písmem? Že se k tomu naše notové písmo plnou měrou nehodí, cítila i vy-davatelka a pokusila se o notaci jinou, rázu diagrammového. Trvání tonu naznačuje ve čtverečkované síti přímkou vodorovnou,' melodický interval přímkou svislou: nej menší jednotka (t. j. jedna strana čtverečku) odpovídá při tom notě osminové, resp. půltonu. Nehledíc k tomu, že tato notace nedbá rozdílů dynamických (zvláště přízvukových!), rozeznává se od obyčejného notového písma tím, že nedovede lišiti tonů enharmonických (na př. с — $7г — W d), že (aspoň ne snadno) nedovede jasně znázorniti tony menšího trvaní (šestnáctiny, dvaatřicetiny) anebo na př. trioly, a last not least, že ho nelze tak rychle čisti, aby bylo možno v duchu nebo zpěvem melodii reprodukovati.**) Diagrammatické znázornění zpěvu by nesmělo riiíti jen určité jednotky, nesmělo by míti jen skoky od intervalu к intervalu, od jisté doby trvání к druhé, muselo by míti linie schopné nenáhlého pohybu, schopné znázorňovati kterýkoli bod mezi různými intervaly, mezi různými dobami: ale kdo by pak takové notaci snadno rozuměl? Pokus oné notace