str. 100
pí. Liněvé je bez ceny a dobře udělala, že písně vyvolené na konec dle fonogramu podává přece jen v obvyklém notovém písmě. Sotva to půjde jinak, pokud vynalézavá technika našich dní nenajde nějaký pohodlnější způsob přímé reprodukce fonogramu.
Reprodukce zpěvů (a „Kamarinské") v písmě notovém je ve spise hlavní a nej zajímavější částí, byť, jak řečeno, jí nelze ještě pokládati za reprodukci ideální. Podávají se v partituře 2—4hlasé („Kamarinskaja" v ohlase), s klavírním výtahem, s metronomovým udáním tempa, se znaménky dynamickými a jinými obvyklými znaky hudebního písma. Strany tempa zasluhuje zmínky poznámka, že se v koncertech obyčejně přehánívá: písně volné se příliš protahují, písně rychlé příliš urychlují. (Lidové zpěvačky zpívají na poli silněji a táhleji, než na přástkách; str. XXVI n.) Klavírní výtahy (které u dvojhlasých písní scházívají) snad přijdou vhod čtenáři, který nedovede obsáhnouti zrakem těch skrovných partitur, jež vydavatelka podává: ale měly by býti věrnější. Skutečné klavírní úpravy to nejsou, a přece pro (zdánlivé) ulehčení skutečné vedení hlasů v nich bývá nejasně podáno: měly by býti psány, když už se píší, prostě tak, jak je zvykem psáti poly-fonní skladby pro klavír, prostým vynotováním jednotlivých hlasů na dvou systémech, ať už si hlasy někde překážejí nebo se křižují. Zejména ruší jedna věc. Spodní hlas zpěvní je celkem v poloze altové (nebo tenorové). Kde se stýká s hlasy jinými, — a to bývá při těsné rozloze hlasů v těchto písních vehni často — překládá jej vydavatelka v klavírním výtahu velmi ráda o oktávu níže. Tím vzniká mezi ním a ostatními hlasy přílišná vzdálenost, vznikají na místech, kde spodní hlas zpívá stejně s jiným, oktávové chody, které právě v těchto polohách hlasových znějí pravidlem šeredně, nejsou v původní lidové skladbě a při tom výtahu přece jen nedodávají klavírního rázu. Této chyby by se vydavatelka v pokračování své práce měla zdržeti.
Mimo písně samy a výklady jejich reprodukce se týkající jsou v úvodní části i stati, jichž se můžeme jen dotknouti. V jedné uvedeny živé prameny uveřejněných písní, osoby a místa, odkud pocházejí. Následuje pokus určiti stupnice („lady") lidové písně": srovnávají se se stupnicemi starořeckými.*) Pak sbírka rčení, pořekadel, přísloví а р., týkajících se zpěvu, k níž se řadí řada hlasů lidu o „mašince", t. j. fonografu. I v hlavní stati úvodní je mnoho detailů, jimiž se zde nelze šířiti, ale poutavých i poučných.
Tisk spisu je celkem pečlivý. Chyby nescházejí; ale.těm jsme bohužel v ruské vědecké literatuře už zvyklí, zvláště na místech, kde o ně nejméně stojíme, na př. v textech dialektických a cizojazyčných, nebo v tisku hudebním. Některé chyby části notové jsou opraveny, jiné zůstaly. Tak na př. v písni z Práčovy sbírky (str. VIII) první ton má býti patrně (dle opraveného druhého znění) $ /; český překlad tuto chybu svědomitě zachoval, přičinil v obou zněních písně ze svého 6 dalších, a potlačil místo a datum zápisu znění pí Liněvé. Na str. 6 má 6. takt vrchního hlasu zníti a a §f e; na str. 12 g. takt ghdtyfedca; atd.; ale podobné chyby dobrý hudebník již pozná.
Spis vyšel — ještě ne celý — také v českém překlade, pod titulem nahoře uvedeným. Schází zde m. j. část hlavní, t. j. písně'samy; kdo ty chce poznati,
*) S potěšením zde čta m. j., že někteří badatelé už Praindoevropanům připisují znalost temperovaného ladění. Důkaz této these by byl bez odporu velmi zajímavý. Ale malý příspěvek к řešení této otázky (lze-li zde o otázce vůbec mluviti) by byla mohla pí. spis. dáti sama. Zpívají ruští pěvci v temperovaných stupnicích? Na tuto otázku by její fonogramy mohly dáti odpovědi