102

své, 40 osob, к hostině; rek rozdělil mezi ně dvě jablka, a všech 40 pozvaných obráceno v osly; když potom »doktor« jim vrátil lidskou podobu, jedli a pili po 40 dnů a 40 nocí. Také ve versi o řeči zvířecí a ženě zvědavé č. 13. chlubí se kohout, že má 40 slepic a všecky ho poslouchají (str. 108). Slavnostní průvod v č. 2. zahajuje 40 jezdců a 40 hudebníků; krasavici vyprovází 40 dívek po každé straně, a průvod uzavírá 40 mladíků.

Povídky bývají velmi složité, o čem pak více v následujících poznámkách к jednotlivým číslům.

Č. 1. Badikan a Khan Boghu, str. 11—22. Nejmladší princ táhne do světa, koná velké skutky hrdinské, konečně přijde к hradu z kamene a železa, jehož původ sáhal do »noci věků«. Noc zastihla reka, Badikana, když ještě jej pozoroval, a v tom slyšel přicházeti kohosi: byl to hrozný obr, Khan Boghu, pán toho hradu. Badikan směle se mu postavil, bojoval vítězně s čerty a draky. Když však Khan Boghu zakýchl, odletěl Badikan daleko do pole. Zavolal ho Khan Boghu zpět a učinil ho svým sluhou. Po čase svěřil mu velkou úlohu: již sedmkráte pokusil se unésti dceru krále východu, ale marně. Slíbil Badikanoví velkou odměnu, přivede-li mu tuto krasavici. Badikan vstoupil do služeb zahradníka královského, jako v řadě povídek evropských a orientálních, ale další průběh děje jest tu jiný. Smluviv se s krasavicí, nnesl ji. Na útěku tom zví princezka teprve, že ji unesl ne pro sebe, než pro Khana Boghu; milenci přísahají si, že naleznou prostředek, kterým by mohli se vyprostiti z moci Khanovy. Princezka namluví nejdříve Khanovi, že rodiče zavázali ji slavnou přísahou, že po sedm let zachová panenství. Po čase vyláká pak z důvěřivého obra jeho tajemství, jak může zůstati věčně živ, kde jest jeho duše: »Sedm dní odtud jest bílá hora, a tam žije bílý, nezkrotitelný vůl. Ani člověk ani šelma nemůže se mu přiblížiti. Každý sedmý den přijde hasit svou žízeň na vrchol hory к pramenu bílé vody. Tam jest sedm nádržek z bílého mramoru před pramenem, a vůl pije jedním douškem vodu ze sedmi nádržek. Tento vůl má v břiše lišku; v břiše liščině jest schránka z bílé perleti a v této nádobě jest sedm bílých vrabců. Těchto sedm vrabců jest moje duše, mých sedm tajemství a sil ... .« Opět svérázná variace daleko široko známého motivu. Badikan zvěděv tedy tajemství vyžaduje si na svém pánovi dovolenou, aby směl na měsíc se vydati do vzdálených končin. Poučiv se od dervišů, že člověka přemáhá žena, a zvíře víno, ustanoví plán. Odvedl vodu z nádržek, zacpal díru a naplnil nádržky vínem. Vůl napije se vína a jest omámen; počíná poskakovati, pak upadne a zůstane natažen na zemi. Badikan vylezl ze svého úkrytu, uřízl nožem hlavu volovu; v břiše najde lišku omámenou a roztrhne ji na kousky. Schránku ponořil do teplé krve a víko se otevřelo. Potom zardousil všech sedm vrabců. V pohádce velmi pěkně jest vypsáno, jak Khan Boghu nejdříve sebou zachvěl, jak se mu pak řinula krev z nosu, když byla roztrhána liška atd. až na konec černý kouř se vyvalil z jeho nosu a úst a mrtev sklesl, když poslední vrabec byl o skálu rozdrcen. Svatbou šťastných nyní milenců končí tato povídka v jednotlivostech velice originální.

Č. 2. »Zulvisia«, str. 23 — 44. Pohádka složená z několika motivů. Jest pověst o dalekém jako ráj krásném kraji, ze kterého nikdo se nevracel. Proto přísná zápověď vyhlášena smělé mládeži, aby se tam nevydávala. Nedbá zákazu toho ani sedm princů královských. Jeden za druhým se vydá tam a zahyne. Jen nejmladší se zachrání: jest srnou rovněž vylákán, družina zapadne do stanů, kde připraveny plné stoly, a když rek se vrátí к ní, pozná, že všickni jsou otráveni. Ukryt pozná cizího reka, a vidí, jak lidé odstraňují