notlivých částech těla. Pomalování rozšířeno jest na nejnižším stupni kultury všude, vyjma obyvatele severních krajin, což přirozeně jest závislé na příčinách podnebných.

Australec neustále nosí s sebou brašnu, v které nalézá se zásoba bílé hlinky, červeného neb žlutého okru. Denně maluje si vzorky na obličeji, prsou a někdy pro větší slavnosti po celém těle. Na př. ve svátek „svěcení jinochů" tito pomalují se celí červenou barvou a přítomní muži pokrývají se pouze skvrnami. Když muži jdou do vojny a barví si své tělo, tu barvy nevybírají se od každého vojína libovolně, nýbrž dle ustanovených pro ten případ pravidel. Ale nejhojnější i nejrozmanitější pomalování zavedeno jest u Australců při svátečním tanci. К svátku mažou se někdy bud červenou, bud žlutou barvou, někdy pokrývají celé tělo směsí tuku s popelem a tlučeným uhlím. Provozujíce „velké korroborri" obyčejně malují tělo v způsobe pravidelných obrazců; oční důlky obklopují bílými kruhy; takové též čáry táhnou se podél nosu a na čele stkvějí se rovnoběžné čárky. Čáry na těle mají ráz fantastický, ale rozloženy jsou vždy dle určitého plánu a rytmicky. Po celé Australii široko rozprostraněn jest obyčej barvití se na znamení smutku. Smuteční barvou jest bílá hlinka, a v jiných místech i jiné barvy, ale různých barev neupotřebují libovolně; při tom bílou barvou pomalují se jen pokrevní příbuzní zemřelého, kdežto černá barva značí smutek po zpřízněném skrze sňatek. U obyvatelů Andamanů nacházejí, se tytéž charakteristické podrobnosti barvení těla, jako u Australců. Minkopiové užívají tří druhů barev malujíce těla a dle způsobu, jakým jsou naneseny, lze ihned poznati: ten jest nemocen, ten zarmoucen, ten jde na slavnost atd. Oproti Australii, kde pomalování žen ustupuje pomalování mužů — zde se nečiní rozdílu mezi pohlavím. Smuteční barvou jest hlinka bledě olivové barvy, namazaná po celém těle. Čisté bílé hlinky užívá se jen к ozdobě. Mrtvoly zde pomalují se oblíbenou žlutou barvou okru. Křováci malují se velmi jednotvárně: natrou si líce i vlasy červeným okrem. U obyvatel Ohnivé země nalézáme velikou rozmanitost v obrazcích i barvách. Jim jest barva červená, jako Australcům — nejmilejší; kolem očí obyčejně malováno jest bílou barvou a ostatní obličej zpestřen svislými červenými, bílými a černými pruhy. Zvlášť často pokrývají obličej příčnými rovnoběžkami různých barev, tváře a nos — křivými čarami, a hrud a ruce — poněkud divnými figurami.

Obyčejně upotřebují na pomalování těla barvy černé, bílé, žluté a červené; dobývají je ze země neb z rostlin. Nejvíce rozšířena a nejmilejší jest červená. Jihoaustralský kmen Dieyeriů podniká cesty, trvající několik týdnů, aby si dobyl barvy červené. Záliba v červené barvě vykládá se fysiologi-ckým vlivem této barvy na divochy. Vůbec, pomalování těla má za účel vyznačiti figuru člověka na jistém pozadí. Proto v době nočních tanců Australců vyměňuje se barva červená za bílou. Žlutá barva skoro tak rozšířena jest jako červená a nemá určitého významu; u Minkopiů odpovídá červené barvě Australců. Křováci nepokrývají své tělo skvrnami žluté barvy, což jest úplně přirozené, pováží-li se žlutost jejich pleti. Ostatně nepozoruje se vliv pleti na volbu barvy jen u toho kmene. Obyvatelé Ohnivé země a Botokudi z téže příčiny neužívají žluté barvy. Bílé barvy užívají jen Australci a Minkopové, protože ostře se odráží na jejich tmavé pleti.

Většinou pokrývá se tělo souvisle nějakým stejným tonem barvy