a následující stupeň kultury jsou nesložité obrazce. Vyvoditi, jaký význam mají tyto obrazce, jest dosti obtížno. Svobodné tvoření na nižším stupni kultury jest velmi vzácný případ, a proto obrazce jsou se vší pravděpodobností nápodobení nějakých obrazců v přírodě. U divochů snadno mohla vzniknouti myšlenka dodati sobě podobu se zvířaty, tím spíše, že mnohá zvířata měla pro ně posvátný význam. K tomu uvádím následující fakt: Bullerové t. j. „Kmotrové" v Queenslandu namalují obličej errialův t. j. „kandidátův" barevnou hlinkou tak, aby se podobali kachnám. Ovšem ne všecky kresby jsou napodobení přírody. Smuteční pomalování má účel učiniti člověka nepoznatelným. Tento obyčej, podle mínění etnografii, dlužno objasniti strachem před bloudící a strašící kolem duší zemřelého. Pomalujíce sebe touto nezvyklou jim barvou, snaží se živí vyhnouti pronásledování zlých duchů, udělati sebe jim nepóznatelnými.

Barva, které užívali divochové, snadno se stírala neb smývala — a manipulaci pomalování těla bylo třeba opakovati denně. Uznávajíce tuto nepohodlnost, vymyslili si dva způsoby stálých výzdob: ustálení kresby jizvami a tetováním.

Zdobení pomocí jizev záleží v tom, že kamenným nožem, zubem rybím nebo úlomkem lastury vyškrabou si na kůži jizvy neb do ní hluboko bodají. Opakujíce to několikráte podle určitých vzorů, vytvořují obrazec. Někdy, aby rozšířili rány, zamazávají do nich hlínu aneb rostlinnou šťávu. Obrazce sestávají z teček nebo křivých a příčných čar. Tvoření jizev uznávají i sami divoši za mučivou operaci, proto neprovádějí ji najednou, nýbrž postupně. Přítomnost estetického elementu dosti jasně obráží se ve figurách jizev; čáry a tečky nejsou rozházeny bez pořádku, ale všude jest viděti snahu rozložití je systematicky a rytmicky. Jizvy jasně vystupují jen na temné kůži a proto rozšířeny jsou jen u nemnohých divochů a kmenové se světlou pletí jako Křováci nebo Eskymáci dávají přednost tetování.

К tetování užívá se nástroje podobného hřebenu; tlukouce kladívkem po hřebenu, vrývají do kůže jeho zuby; do míst píchnutých vtírají se saze neb barvy a jako výsledek — dosahuje se barevných nebo černých obrazců. Tetováním lze provésti složitější obrazec než jizvami. U Křováků nalézá se tetování v témž začátečním stavu jako i malování těla. Obrazce jejich tetování sestávaly z přímých čárek na tvářích, rukou i nohou neb z krátkých čárek položených v parallelních řadách. Proti očekávání nalézáme tetování u Eskymáků, převahou u žen, kde hlavní čáry vzorků jsou ustálené. Na čele opakují se brvy nazpůsob dvou napříč provedených oblouků; dva jiné pruhy táhnou se od chřípí napříč tváří a na bradě rozložena vějířovitě rozšiřující se kytice lilií. Vzorky na rukou i nohou nejspíše možno míti za napodobení vyšívání sestávající z rovnoběžných řad čárek a teček, mezi nimiž někdy nacházíme klikaté čáry neb řadu malých čtyřúhelníků.

V některých případech sloužilo tetování nejen za okrasu, nýbrž jevilo se prvním pokusem značkového písma u člověka. Aby označili příslušnost к jistému svazku, rodu neb plemene, vyřezávali si divochové na kůži zvláštní značky. Tento „obyčej cejchování" zvláště velmi rozšířen jest u afrických černochů, Australců, Polynesijců, kteří se tetují taktéž, aby naznačili zralost. Zvláštní slavností vyznamenaly se obřady kladení těchto značek u divochů polynesských. Po dosažení 15. věku dostaví se Australec k žreci a prosí jej, aby mu vyznačil „znaky dospělosti". Žrecové odvedou ho na osamělé místo, přiváží ho к stromu a tetují. Vyznačují tyto značky