Slováci a Hanáci, Horáci a Hanáci, ale i v okrsku téhož kmenového celku, jako jsou ku př. osady uherských Slováků, nebo Dol. Vilímovice na Třebíčsku (str. 228). Ale právě stránka antropologická j est důsledně opomíjena a z Vlastivědy neprávem vylučována. — Mají-li jednotlivé svazky všeobecné části po-dávati obraz celé země, mají zase svazky místopisu snahu býti uceleným obrazem okresu. Ze čtrnácti vydaných svazků však vysvítá, a zvláště z úvodních statí, že není auktorům jasno, co sem patří a v jakém rozsahu. Někteří pokládají za hlavní úkol obšírně vyličovati přírodní poměry a historii, ostatního dotýkajíce se jen letmo, nedostatečně. Při nářečí spokojují se pravidelně konstatováním podle Bartoše, že se mluví tak neb onak, jen někteří připomínají několik zjevů jazykových, aniž tím char akt erisují řeč obyvatelstva, a to jest ještě horší. Od dob, kdy vyšla Bartošova Dialektologie, mnoho se změnilo, co bývalo, není. Že se v té věci dá ještě mnoho doplniti, svědčí ku př. rozprava Hanušova o podřečí litovelském (v progr. reálky v Litovli 1904). Právě spisovatelé Vlastivědy mají podati úplnou charakteristiku jazyka okresu, což jest důležito tam, kde jsou různá nářečí či podřečí, a mají zároveň stanovití hranice jejich, které se v posledním desítiletí velice pošinuly. Na tom požadavku musí se tím spíše trvali, poněvadž ve všeobecné části není pamatováno na popis jazyka, nýbrž jen na dějiny řeči, a ty nemohou se zastaviti u r. 1895. Jak smutné jest, když Dr. Dvorský napíše, že na západě mluví se dialektem českým, kdežto na východě slyšeti jest některé (3) tvary hanácké (str. 22). Také folklor jest odbyt. O okresích po té stránce se nedovídáme buď ničeho, anebo velmi málo (Třebíčsko). Snad přece za "zmínku stojí, které asi význačné obyčeje se zachovávají a kde, pokud se zpívají národní písně a drží pověry a pod. Nesmějí se ovšem zase psáti o takových věcech monografie, které do Vlastivědy, jakožto díla souborného, nemohou se vměstnati. Chybou jest, že se jim hoví ve vylíčení dějepisném (tak ku př. o Třebíči na 100 str.). Tím vzniká veliký nesoulad vzhledem к ostatním partiím. Jest to zbytečné plýtvání místem, na něž v tomto podniku narážíme každým krokem. Nelze se nepozastaviti nad tím, co dle auktorů jest tak důležité, aby se ve vědeckém díle nemělo zvěčniti. Co znamená vypisovati, kolik křížů, božích muk, soch jest kde, když nemají ceny umělecké ani historické? Nechápeme, že jest tak důležité věděti, že na jednom stavení jest letopočet 1836 (str. 411), nebo že fara rozšířena 1883 o jednu původní světničku (str. 208), že na hřbitov vedou dvoje vrata (str. 194), že r. 1866 městem projely 2 husárske a 4 dragonské pluky (str. 115), kým byla škola vysvěcena, kolik má žáků, že musila býti rozšířena, poněvadž do ní chodilo 90 dětí, kam vedou okresní silnice atd., atd. Ještě více nás zarážejí zprávy, že berní úřad vybírá daně, že názvem Horní liší se Vilímovice od Dolních (str. 246), nebo docela směš-nosti, jako že mezi dobytek se počítají také včely a že v okresu Bítešském bylo r. 1840 včelstev na 300 bez dobytka panského (Okr. Bít. 29). Otiskovati pečeti obecní, jak se děje v každém svazku, myslím, že nemá významu. Znaky na nich mění se podle vůle starostovy a nejsou-li to znaky význačné, a pak kosy, hrábě, stromy a pod. nic nejsou. Takové zbytečnosti má v zápětí nesoustavnost. V úvodu ku př. mluví se poněkud o kroji, ba se i jaksi popíše, ale u jednotlivých obcí se znovu líčí. Takové věci mají se shrnouti v úvodní obrázek. Podobně do úvodu se hodí zmínka o choleře, kdy a kde řádila. Věty o poměrech drahotních se opakují skoro u každé osady; bylo by na místě rozepsati se o nich soustavně v úvodu. Za takových okolností jeví se pak nutnost věcného indexu. V úvodu se má také popsati selský statek, pokud zachován jest v staré podobě, a nejen popsati, ale i vyobraziti. V některých