Před krátkým časem vydala Srbská Královská Akademie nové dílo: „Obyčeje srbského národa, kniha první. Srbský etnografický Sborník, kniha sedmá". (Bělehrad. Tiskem Státní tiskárny král. Srbského 1907. Str. 530. Cena 3 din.) První tedy kniha, po níž následovati budou další čas od času, jakmile se nahromadí dosti látky. Je nepochybno, že získá tím velmi etnografické studium balkánských i slovanských národů, budeme-li míti souborné vydání srbských obyčejů, které se vyznačují tím, že je v nich zachováno mnoho starobylého. Škoda jen, že práce na tomto sborníku nejsou vedeny nějakým jednotným plánem, že sbírání obyčejů neděje se podle určitých pravidel se zřetelem к účelu sbírky. Z toho zároveň jasně vysvítá, jak citelně pohřešujeme příručky ke studiu národních obyčejů, kterou Akademie dosud nevydala. Velmi praktické však jsou jednotlivé přehledy na konci každého díla, v nichž seřazena jsou všechna hlavní, zároveň i méně známá slova a speciální výrazy.

Ve sborníku jsou obsaženy tři práce. Prohlédneme je pořadem a z každého podáme několik ukázek, jež zasluhují zvláštní pozornosti.

1. MijatovičStanoje, učitel : Obyčeje srbského lidu z Levče a Temnice. Str. 1—169.

Mijatovic popisuje tu obě hlavní skupiny obyčejů, náboženské i společenské, ale mnohem více náboženské obyčeje a obřady, zvláště ty, jež se vztahují к větším svátkům v roce. Vedle obyčejů uvádí i velkou řadu pověr a hádání, a na konci poukazuje ještě zvláště na některé zajímavé zjevy toho druhu (j. živý oheň, talismany, Šalomounova řeč a j.), a konečně vypočítává i lidové kletby a nadávky.

Levač i Temnic leží v srdci Srbska, a tak již proto mohou nás obyčeje z těchto krajů zvláště zajímati. Tamnější lid nemohl se stýkati mnoho s cizinci, a můžeme proto předpokládati, že obyčeje ty se zachovaly skoro bez poskvrny. Pročítaje knihu Mijatovičovu jsem zpozoroval, e obyčeje Levče i Temnice mají mnoho společných živlů se zvyky jiných, značně oddálených krajů, na příklad se zvyky Černé Hory a Hercegoviny na jedné a Srěmu, Báčky a Banátu na druhé straně. To jest nám předně důkazem, že je v Levči a Temnici zachováno v národních zvycích jistě mnoho starobylého, a za druhé vidno z toho, že obyčeje srbského lidu jsou z větší části velmi podobné a že mají tudíž skupinu znaků, jež kromě jazyka představuje nej zachovalejší, a tím i nej charakterističtější rysy srbské národnosti.

Mnoho je levačských i temnicských obyčejů, obřadů a pověr, jež nás vedou do pradávných dob národního života. Neboť vedle oněch nesčíslných, velmi význačných a již známých zvyků při svatbě, „slávě", na Štědrý den, Vánoce atd., jež nemají ovšem nic společného s křesťanstvím, zasluhuje zmínky ještě jedna stránka, velmi význačná pro náboženský i domácí život tamnějšího lidu. Na několika místech spisovatel připomíná či popisuje, kterak se všichni členové jednoho obydlí s hospodářem v čele v předvečer nějakého většího svátku či o dušičkách nebo při nějaké jiné význačné příležitosti modlí společně k Bohu. Pro tento případ musí hospodář s hospodyní sám doma připraviti voskovou svíci. Jakmile vykonají domácí práce, shromáždí se celá domácí čeleď a na vyzvání hospodářovo stanou v půlkruhu před stěnou, která je obrácena к východu: z pravé strany mužští podle stáří počínaje od stěny a z levé strany ženské. Tak stojí mlčky, neboť není dovoleno při tom mluviti. Hospodář vezme hliněnou kaditelnici s ohněm a kadidlem,