zapálí na ohni tom onu voskovou svíci, načež postaví ji na východní stěnu. Pak nakouří svíci, ohniště i díži, potom i sebe a všechny mužské, počínaje od nejstaršího, a ženské počínaje hospodyní. Tím zahajuje se celá malá mše, kterou slouží sám hospodář: čte modlitbu, volaje o pomoc a požehnání boží a všech svatých, často opětuje: „Gospodi, pomiluj," při čemž okuřuje chvílemi domácí, kteří se při té příležitosti uklánějí a křižují. Modlení to trvá asi půl hodiny, někdy i déle, po kteroužto dobu nemluví nikdo mimo hospodáře. Oddělíme-li křesťanské živly, jež jsou pozdější, všechny ostatní obřady, vykonávané při této domácí bohoslužbě, připomínají nám velmi živě prastaré, pohanské modlení našeho národa. Jako při této příležitosti tak i při vykonávání jiných význačných náboženských obyčejů v příbytku (na př. při lámání koláče v den ,slávy' nebo v čas vánoční atd.), hospodář je opravdovým knězem svého domu: čte modlitby, připíjí к slávě boží a vůbec vede sám celý obřad. A v tom právě se jeví prastarý, před-křesťanský rys těchto obyčejů.

Velmi málo je v srbské literatuře tak dobrých a ještě méně tak úplných popisů národních obyčejů z některého kraje, jak je shledáváme zde sebrány od učitele Mijatoviče. Způsob jeho výkladu je dobrý. Popisuje jasně a přesně, přirozeným postupem. Látka se mohla ovšem jinak uspořádati, mohly býti náboženské obyčeje odděleny od společenských, ale to konečně u takových popisů mnoho na věci nemění.

2. Debeljkovic Den a, kněz: Obyčeje srbského lidu na Kosovu Poli. Str. 173—332.

V práci této jsou popsány obyčeje srbského lidu v onom dílu Starého Srbska, jenž se nazývá Kosovo Pole, a sice v prvé části obyčeje při narození, křtu a stříhání dětí, dále zvyky svatební, v den oslavy křestního jména, smrti a na dušičky. V druhé části jsou obyčeje, konané o různých svátcích v roce. Třetí část zahrnuje ostatní obyčeje, jako lazarice, dodoly, processí, koledy i „kalinarky" a ještě různá říkadla vztahující se к domácím a polním pracím.

V tomto srbském kraji, jenž již tolik věků neustále úpí pod tureckým jařmem a vzdálen byl všech kulturních vlivů, zůstal národní život na stupni velmi nízkém. Toho jasný obraz nám podávají jeho obyčeje. Nemůžeme se opravdu vynadiviti, co se tu zachovalo rozmanitých pověr a hádání, jichž se lid houževnatě drží jako nějakých ustanovených zákonů. V nich je přesně stanoveno, co se v životě smí a co se nesmí činiti. Pohanské pověry jsou tu velmi pestře spojeny s křesťanskými obřady anebo jen jejich nátěr je křesťanský. Skoro každý národní obyčej je doprovázen mnohými rozmanitými písněmi, z nichž jedny zpívají pouze muži, druhé zase naopak jen ženy, ale nikdy muži se ženami společně. Když národ ten po celý svůj trudný život pod tureckou nadvládou zachoval tolik písní, kolik jich asi zpíval dříve, kdy ještě žil ve svobodné srbské državě!

Při ženitbě hoch, jenž si namlouvá dívku, dá dívčinu otci i samé dívce tolik darů do domácnosti a tak veliký obnos peněžitý, že zajisté celé námluvy nejsou nic jiného než kupování nevěsty. Svatba sama má všechny společné rysy srbských svatebních obyčejů v jižních a jiho-západních krajích: podobá se válečnému zhoubnému pochodu (jen „vojvoda" zde chybí). Obyčeje ty přenesli Srbové přestěhovavše se z těchto krajů i do jižních Uher a do Chrvatska. Zvláštní je obyčej, s nímž se v jiných srbských krajích bud vůbec nesetkáváme anebo jen velmi málo. Vyvolená dívka totiž musí býti po celý čas před svatbou smutná, často pláče a smutně na-