říká. Rovněž je třeba poznamenati, že tu neobyčejně velikou úlohu při svatebních obyčejích hraje květina bazalka, jíž se užívá při každé příležitosti. Škoda, že nám popisovatel nikde ani slovem nenaznačil, jaký význam má tato květina vůbec neb aspoň při jednotlivých případech. Z velmi řídkých srbských obyčejů zde máme ,,o s r a m 1 j e n j e" nevěsty, jež bývá v den svatby na večer v obydlí ženichově. Nevěstu i ženicha přivedou ke stolu ke kmotrovi a starosvatovi, načež jim dají napiti trochu vína a společný jeden koláč. Potom kmotr nebo starosvat odhrne nevěstě závoj s hlivy a dá jí do ruky dvě zapálené větvičky jalovcové,dokud nedojdou svatové pořadem a nepodívají se jí do obličeje, jaká je. Že se při této příležitosti užívá právě jalovcových větviček, dává celému obyčeji velmi starobylý ráz.

„Krsno ime" se slaví jako ve většině jiných srbských krajů s mnohými náboženskými obřady, jichž účel je, aby byl rok co nejlepší, a s ještě hojnějšími zdravicemi. Oslavuje se skoro čtyři dny: počíná se v předvečer svátku a končí se teprve druhý den po svátku.

Není mi známo, je-li zachován ještě v některém srbském kraji obyčej, že obyvatelé mohou i sami, bez kněží, pohřbíti mrtvého (nemohl-li kněz přijíti) a že kněz teprve potom dodatečně nad hrobem jeho se pomodlí

V každém případě je obyčej ten původu pozdějšího a vznikl snad ž nouze, z nedostatku kněží.

Z hojných zvyků v dny sváteční připomenu jen, jak se na ,B e 1 e Poklade' (masopustní svatvečer) všichni, mužští i ženské, jeden s druhým, „opráštají", t. j. prosí se vzájemně o odpuštění ddsavadních křivd a hříchů, při čemž mužové stejného stáří se líbají na tváře, mladší však a ženy líbají starším ruce. Lidé chodí pro odpuštění i po jednotlivých příbytcích. — Nej zajímavější pak skupinu obyčejů a zároveň i nej větší počet říkadel a pověr tvoří zvyky v období od sv. Ignáce (20. prosince) až do Vánoc a pak hlavně na Štědrý den.

Ze starých náboženských obyčejů udržují se tu podnes Lazarice i Do-dole, ale „Koledníci" již vymřeli. Zajímavý byl dívčí obyčej Kalinarke.

V období od sv. Ignáce do Vánoc vycházely dívky každého rána záhy před zorou do pole a tam pálily oheň a zpívaly písně do bílého dne. Ve zvláštním pořadu i ve zvláštním obleku vracely se pak zpět do vesnice.

3. P e t г o v i ć Atanasije, kněz: Národní život a obyčeje ve S k o p s k é Černé Hoře. Str. 333—528.

Skopská Černá Hora je kraj na severu od města Skoplje na úpatí pohoří Černé Hory (turecky: Karadag). — V prvé polovici tohoto díla je popsán národní život, v druhé pak národní obyčeje. Velmi pěkně je zde popsána z á d r u h a i celý způsob života v ní. Spisovatel praví, že ještě před několika lety byly zádruhy čítající 70—80 duší a že jsou ještě i dnes, v nichž žije po 50 duších společně. A málo je zádruh, v nichž by členové byli již v tak vzdáleném příbuzenství, že by se mohli vzájemně ženiti či vdávati. Při dělení zádruhy se hlavní jmění dělí „na koleno", t. j. mezi náčelníky oné generace, která se dělí. Ale potrava se rozděluje jednotlivě mezi všechny duše dnešní zádruhy. — Obšírně jsou tu popsány vzájemné vztahy mužů a žen v různých letech i za různých okolností. Stydlivost je tak veliká, že muž a žena nikdy se nejmenují vespolek jménem, ba dokonce ani spolu nerozmlouvají před spoluobyvateli chýše. Rodinná kázeň je velmi přísná a nedovolené poměry jsou velmi řídké. Sympatický je poměr jinocha к dívce. Oni se zamilují a prostřednictvím nějaké dobré přítelkyně, dívky, se vzájemně seznámí a pak se sejdou někde u pramene ve vsi na