krátkou rozprávku. Jejich poměr je zcela čistý a nevinný; je neslýcháno, aby poskvrnili svou poctivost. I sami jinoši jsou velmi dbalí poctivosti a své čistoty před svatbou. Švagrovství a strýčkování je v Skopské Černé Hoře velmi rozvito. Ani tehdy se nechtí zasnubovati vzájemně, stojí-li již ve dvacátém stupni příbuzenství. Tu se zachovává i „kmotrovské" i „dje-verské" i „starosvatské příbuzenství". Sousedovi nikdy nenapadne vzíti si dívku ze sousedství, což ovšem vychází z toho, že obyčejně bývají sousedé v nějakém, ač i velmi vzdáleném příbuzenství.

Každé období života — dětství, jinošství i panenství, muž, nevěsta i žena atd. — všechno to je zde přesně roztříděno nejen po létech, nýbrž i podle zvláštního obleku. Tak na př. přesně víme, jaký oděv má jinoch v době námluv nebo o svatbě. Dívky bývají obyčejně o 5—6 let starší než jinoši, za něž se provdávají. Zvyk ten nepochybně vznikl odtud, že v zá-druhách velmi dbají o to, aby hocha co nejdříve oženili a tak uvedli do zádruhy dobrou, snaživou pracovnici.

Náboženská kázeň je rovněž velmi přísná. Litovati jest pouze, že i tu se vmísily ze Srbska různé nadávky, čehož dříve nebylo. — Spisovatel obšírně vykládá o právních zvycích lidových. Kromě toho se v celém díle setkáváme s výrazy: „hanba je" to či ono konati, v nichž jsou ustanovena takřka životní pravidla a kdo přestoupí jedno takové pravidlo, na něho zajisté padá hanba. Z toho vidíme, že lid ve Skopské Černé Hoře má své hojné právní příkazy a pravidla, jež tvoří celý nepsaný zákonník a mnohem lépe vyznačují hranice lidského jednání než naše psané zákonníky.

Obyčeje jednotlivých svátků, jak se mi zdá, nejsou dosti podrobně popsány. Vidíme tu, že jsou v mnohém shodný se zvyky na Kosovu. Z veřejných obyčejů se spisovatel zmiňuje pouze o dodolicích.

Podrobně je tu popsána ženitba. Svatba může býti trojího druhu: nádherná, dovezením a pěším příchodem dívky. Prvý způsob je nej obyčejnější, při němž se vykonávají různé formality jednak před sňatkem, jednak po sňatku a každá má své jméno. I zde dary a placené peníze jsou tak hojné, že se ve všem podobají koupi dívek. Ženich s nevěstou spí společně teprve druhou noc po sňatku. „Ráno pak nevěsta svleče košili, v níž spala a v níž vidí se znak panenství, a pověsí ji v komoře na příhodné místo, aby ji každý viděl."

Ženské naříkání ve verších za zemřelými před i po pohřbu, jež vyskytuje se i v mnohých jiných krajinách srbských, i zde je hojné.

Podivné je, že se v tomto kraji národní ,0 r o' (kolo) zove se t a n а с !

Oro tančí vždy muži zvlášť a ženy zvlášť a co je neobyčejně zajímavé:

v každém kole přesně vědí, kde se kdo má podle stáří připojiti. To platí též

*

Antoš Dohnal: První povídky hanácké. Nákladem E. Šolce v Telči vydal J. Kabelík 1907.

Antoš Dohnal, vlastně Leopold Hansmann (žil r. 1824—1863), je literát zvláště v Čechách nyní téměř úplně neznámý. A přece jeho vesnické povídky, jež první čerpal z Hané, bývaly v letech šedesátých na Moravě velmi oblíbeny a ještě dnes naleznou si čtenářstvo tak vděčné, jaké má posud v některých krajích Fr. Pravda. Zde nás zajímají proto, že jsou také cenným