str. 145
dokumentem lidopisným. Hansmann líčí ves a lid, jak je poznal v mladých letech, popisuje věrně dle skutečnosti a zachoval již vylíčením povahy lidu dosti látky pro poznání kmene hanáckého. Mimo to však zachytil v proudu vypravování tu zevrubnější, tu stručnější popisy zvyků a různých zařízení, která bývala před r. 1848. Tak popisuje volbu stárků, hody se stínáním berana (dělo se na rozdíl od jiných vsí místy již v neděli), odvod, pouštění giuntu s otce na syna a j. Formální neumělost a prostota autora, jenž úmyslně vypravuje jenom „pravdu", zvyšuje cenu těchto zápisů jeho. F.V.
*
R. Reitzenstein: Hellenistische Wundererzählungen. U Teub-nera v Lipsku 1906. Str. 169.
Recka literatura prvních dob křesťanských má rozmanité spisy, které vyličují přerozličné divy a neobyčejné příhody. U několika různých spisovatelů nazývají se původci takových příběhů, vyšperkovaných divuplnými historiemi, aretalogoi a jejich smyšlenky aretalogie. Názvy tyto byly od filologů různě vykládány. Crusius (viz Pauly-Wissowa, Real-Encyklopädie III. s. v.) podav přehled těch výkladů v celku přisvědčuje Reinachovi, který na základě látky nápisové vidí v první části slova (ἀρετά ἀρετή) náboženský termin pro „div" (miracle) a aretalogoi klade = Wundererzähler, vyprávěči divů. Několik příkladu takových divuplných povídek vybral si za předmět studia spisovatel této knihy. Čil jeho studia, opřeného o hojnou látku srovnávací, míří vlastně na pole theologické. Pojem aretalogie autor jednak určitěji vymezuje než badatelé dřívější, jednak obsah jeho značně rozšiřuje, řídě se rozdílem, který činili starší aesthetikové mezi dvěma druhy nepravdy, totiž mezi πλάσμα a ψεῦδος. Dle něho aretalogie snaží se toliko vzbuditi úžas; v podstatě jest neuměleckým napodobením toho, co staří zvali ἰστορία — vypravování.
Prvou část svých výkladů počíná Lukianem. Tento spisovatel II. s'ol. po Kr. trpce stíhal cizí pověry, mystické blouznění a s tím spojené podvody tehdejší doby. Lukian ve Philopseudovi vypravuje, jak byla krajina očištěna od zhoubných plazů tím, že kouzelník zaříkával je ze „staré knihy". (Autor srovnává s tím posavadní pověry německé a j.) Potom se zmiňuje o cestách do podsvětí, к nimž — právě jako к jiným dobrodružným historiím — dal podnět jednak Homér (Nekyia, Povídky u Alkinoa), jednak Herodot a Ktesias. Takových cest do říše Hadovy anebo nahlížení skulinou, kterou za sebou zůstavuje Hekáte, sestupujíc do temnot podsvětních, vyškytá se několik příkladů. Náš autor klade je mezi plody aretalogie, právě jako vypravování o cestách к lidožroutům, na ostrovy blažených, začarování lidí, výklady o visích a snech, zaklínání nebožtíků atd. Poněvadž podivnosti všeho druhu líbily se hlavně lidu, Reitzenstein usuzuje, že zmíněné knížky byly psány pro lid. Prameny jejich jsou různé; nejhojněji lze je stopovati do Egypta, často však vedou též do zemí asijských, zejména do Indie, ale zvláště také do těch končin, v nichž se nejdříve šířilo křesťanství. Křesťanství tehdy právě mělo mnoho činiti s divy a zázraky. Hojnost apokryfů o činech apoštolských náleží dle Reitzensteina k aretalogii náboženské. Půda pro ně byla připravena, neboť před apoštoly chodili proroci a kouzelníci egyptští a jiní, kteří také činili divy, o nichž si lid rád vyprávěl. Když pak mezi křesťany vyškytali se horlivci, usilující o přílišnou dokonalost a jednostranně potlačující svou stránku tělesnou, tito jednotlivci stýkali se v nejednom
|
|
