bodě se současnými naukami řecké filosofie. Nejeden poustevník nebo mnich upomína způsobem svého života na některého filosofa stoického nebo kyni-ckého. Také podivné příběhy těchto poustevníků třeba čítati к náboženské aretalogii, která se tu všelijak proměšuje s řeckou literaturou pohanskou. Jednotlivé příběhy nebo historky, vytýkající některý čin nebo vlastnost světcovu, záhy rozrůstaly v rozsáhlá „corpora", neboť podání rozhojňovalo prvotní látku novými a novými dodatky. Spisovatel znázorňuje to na světci Sarapionovi, který vynikal nesmírným sebezapřením a cudností a jistě nebyl svého druhu jediný. Cestující divotvorci prvních dob křesťanských jsou rovněž Reitzensteinovi jen skupinou křesťanských aretalogů. Skladatelé apokryfů, vyučujících domnělé skutky apoštolské a světecké, byli mužové vážní, smýšlení ryze náboženského, ale dopouštěli se podvrhů, necítíce jejich klamnosti. Tak se vyškytají v těchto aretalogiích živly, které si jinak osvojují jenom pohádky. — Autor přechází potom к románu, uváděje za příklad Charitonovo vypravování podivuhodných příběhů Chaireových a Kalli-rhoiných, jež Wilamowitz klade do I. století. Dovozuje, že takovýto román nemohl vzniknouti bez dramatu a bez historické monografie, na niž drama mělo vliv (za doklad uveden jest Sallustius). Román jest dle Reitzensteina nutno lišiti od aretalogii na základě rozdílu, který staří činili mezi πλάσμα a ψεῦδος.

Spisovatel dospívá v první části svého díla к závěru, „dasz es keine frühchristliche Schrift gibt, die nicht in der hellenistischen Kleinliteratur ihre Vorgänge gehabt hat" (str. 99), aukazuje, že jen společnou prací theologův a filologů lze stanovití, jak hluboký byl v jednotlivých případech vliv hel-lénský na literaturu prvokřesťanskou. — V druhé části knihy klade za příklad, jak si představuje badání na tomto poli, studii o obou hymnech v apokryfu, připisovaném sv. Tomáši Didymovi, t. j. o skladbě, řečené hymnus duše, a o písni svatební. Rozebírá zevrubně obě pohádkovité skladby, dovozuje jejich egyptský původ a ukazuje, že n. př. hymnus duše jest starý, pohanský ἱερὸς λόγος v přepracování dost chatrném a že lze jej snadno převésti na egyptsko-hellenistickou pověst, kdežto v písni svatební prostupují se pohanské názory (bůh a člověk spolupůsobí na zrození budoucího krále nebo proroka) s naukami mnichův o naprosté zdrženlivosti tělesné. V celku tato druhá část má býti praktickým dokladem důkazů, „jak silný vliv měl helle-nismus na křesťanství a jak silný vliv má na nás samy." — Kniha Reitzen-steinova jest již po této kulturní a literárně-historické stránce z míry zajímavá; vedle této stránky však poutá také tím, čeho sama nemá účelem, ale co podává bezděčně — parallelou s pohádkoslovnými studiemi vědeckého folkloru o stěhování a přejímání látek a motivů pohádkových.

*

Д-ръ M. Арнаудовъ, Български народны прикажи. Опптъ за класифякация, str. 110. Отд. отт. изъ „Сборникъ за нар. умотворения, наука и книжнина", кн. XXI. София 1905.

Spis. předeslal svému pokusu o klasifikaci bulh. národních pohádek zběžný přehled různých teorií o původu našich pohádek, Grimmovy, Benfeyovy, Andr. Langovy až po kritiku Bedierovu; sám pak kloní se nejvíce k učení školy „internacionalně-literarné", vykládající shody našich pohádek přejímáním, ovšem bez onoho předpokládaného prapramene indického aneb jiného. V literatuře citované od spis. jest dosti mezer. Potom