stř. (=50 zl. v. č.). Patrno, že údaje pocházejí z různých let. Vždy však bylo nové semínko dvojnásob dražší domácího.

Vozkové přijížděli z pravidla v noci domů. Často se jim cestou „rozsypaly bečky", pročež musili semínko přesypati do pytlů. Jen některá bečka zůstala pohromadě. Výmluvu tu si vykládali lidé v ten rozum, že vozkové na hranicích přikoupili domácího semene a smíchali s ruským. Ale i to bylo dobré, což se patrně vysvětluje přeséváním. Pro jistotu jezdili jim mnozí den, dva dni cesty naproti, setkavše se pak s nimi koupili. Sedláci z Kozlova a od jinud nebrali vždy ruské semínko, nýbrž jezdili si pro nové do hor ke Králíkům. Přivezli 7—8 beček, pak se o ně rozdělili. Cesta trvala jim 4 dni.

Rolník Tobolář od Litomyšle měl v Rusku přítele, od něhož se dověděl, že tam na stepích roste divoce drobninký len s květem bílým, jejž přesé-vají na pole. Vyžádav si od něho soudek tohoto semene, nasil je a len se mu vydařil výborně. Byl znatelný bílým květem. V těch letech však již se přestaly lny síti i neví se, zdali by se byl přerodil či nic.

Silo se také semeno štaj erské.

Vnější rozdíl semene nového a starého či domácího. Jelikož na semenu tolik záleží, vyvinula se znalost jeho do stupně mistrovství. Stůjž zde popis zkušeného lnáře, nyní rolníka na odpočinku, p. Josefa Sitaře z Kozlova: „Hlavní známka nového semene jest, že je slabé, tenké. Ke špičce pod tenkou slupkou znáti jest jemný, zakřivený klíček. Čím déle se semeno vyšívá, tím jest tlustší, tučnější; říkají mu též „břichaté", „vypasené". Spolu pak je olejnatější. Klíček se ztrácí — semeno jest vyseté. Takové je dobré na olej, ale к setí se nehodí a třeba opatřiti nové.

Semeno doma sklízené jmenuje sedomácía rozeznávali jsme jednou seté a dvakrát seté. Potřetí sklízené dávalo se již do olejny. Ale mohlo se ne-chati též odpočinouti; odpočaté zase bylo dobré. Tolik semene, co bylo potřeba к osetí, uložilo se každý rok do sudu, do prostřed zastrčila se březová hůl s „cedulkou", z kterého roku pochází, nebo dvě hole, jimiž se ob čas zamíchalo, aby semeno neztuchlo, a tak se chovalo až do zasetí. Někdo měl třeba sedmeré semeno; čím starší bylo, tím jistější. Kdo si v ukládání semene pravidelně vedl, nepotřeboval kupovati „nového".

Len měl к setí svou dobu roční i denní.

Dle doby roční rozeznávalo se setí i len trojí: ranní — ku konci dubna a na začátku května setý, prostřední — ku konci května nebo na začátku června apozdní — v půli června.

Kde se ustálila jedna doba setí, na př. třetí, rozeznávali nicméně také ranní, prostřední a pozdní; avšak rozdíly šly třeba jen o den, dva. Tak na př. v Kozlově seli ranní na Olivu pannu (10. čna), prostřední na Barnabase (n. čna) apozdní na Antonína (13. čna) nebo na Víta (15. čna). Na Olivu pannu proto, že „je přadle", že se len tudíž spíše podaří.

V Не r botičích, kdež byla ustálena první doba, rozeznávali opět ranní na sv. Jiří (24. dubna), prostřední na zelený'- čtvrtek (ovšem den nepravidelný) a pozdní na Stanislava (7. kv.). Vítovský již nedozrával, proto se třetí doba nedržela.

V Č. Třebové seli na sv. Petronilu (31. kv.), na Barnabase a na Antonína nebo na Víta.................

V Sudislavi seli rádi a n t o n í n s k ý, v pozdějších letech ranní.