V Dlouhé Třebové též antonínský, měli o něm pranostiku: Antonínův len, Gothardův hrách, Medardovo průso a Urbanův oves jsou nejlepší.

V Říčkách si oblibovali všecky tři doby; jestiť tamní kraj o něco již teplejší. Seli ranní na Theodora (15. dubna) a na Floriána (4. kv.), prostřední na Petronilu a pozdní na Víta; avšak nejvíce oblíben byl pozdní, nejméně oblíben ranní. Znali pranostiky: Kdo o sv. Janě len zašívá, stébla zdéli lokte mívá. Na Urbanův den (25. kv.) pospěš síti len. Kdo na Medarda (8. čna) zasívá, hojnost lnu a zelí mívá. Na sv. Antonína ať jsou lniska oseta!

V Retůvce seli len, když ,.běžely maky".

Jest-li že se ranní len povedl, pak byl nejlepší; hustě urostl, byl skoro bez koudele, dlouhý i jemný a předl se ve 40 pásem *); jen že se v teplejších půdách málokdy podařil. Proto seli raději pozdní. (Kozl.) Sel-li se pozdě, i v Č. Třebové někdy nedozrál.

Rozumí se samo sebou, že v době, kdy „pranostiky ještě neměly vychozeny kolečka", lidé jim věřili a také při setí lnu pilně k nim přihlíželi. Řídili se též dle planet. Neseli na př. na raka ani na štíra, že oba chodí pozpátku, že by tudíž len „nešel" (ku předu). V Kozlově seli na blížence, v Říčkách nejraději na lva, střelce, pannu, kozoroha i váhy.

Všude znán a zachováván byl pokus setby na dni ostatkové (konec masopustu), t. neděli, pondělí i úterý. Hospodyně přichystala si tři „střepy" a do každého zasela špetku semínka, do jednoho v neděli, do druhého v pondělí, do třetího v úterý. Nedělní len ukazoval na ranní setbu, pondělní na prostřední, úterní na pozdní. Která z těch tří zkoušek se nejlépe podařila, t. j. který len nejvýše vyrostl, takový se pak sel. Že to nedělali pro zábavu, nýbrž s pevnou vírou, o tom svědčí okolnost, že zasevše semeno do zmíněných nádob, vždy je zbožně žehnali týmiž slovy, jako při setbě na poli dělali, řkouce: „S Pánem Bohem!"

Ze zkoušky té mohlo se také poznati, jak dobré jest semeno, zda-li t. všecko vzejde. Jinak dávalo se semeno zvlášť navzcházení, t. j. dělala se schvální zkouška. Dali t. hrstku semene do knůtku, třeba kousku sukna, položili do tepla, zvlažovali je, a když klíčilo, prohlíželi, kolik zrn nevzklí-čilo. Dle toho oceňovala se též dobrota semene.

Nebylo také lhostejno, v kterou chvíli denní se len seje. Seli na př. v tu hodinu, kdy byl nej delší stín, aby byl len dlouhý. Rádi byli tomu, když při setí táhly prudce mraky, že se tak potáhne len, poběhne jako ty mraky. Někteří měli i jiné zvláštní hodiny, ale příčiny nepověděli.

Jeden sel u cesty. Šel mimo pocestný a povídá: „Hej! Ted nesejte, počkejte chvilku". On poslechl a sel ostatek později. Len, jejž dříve zasil, nestál za mnoho, později setý byl pěkný.

O zdaru lnu rozhodovalo dále, jak h u s t ě se nasel. Len bylo třeba hustěji síti než obilí, protože nedělá trsy, neobnoží. Hustý má jemnější vlákno, řídký je silnější, pazdernatější.

Aby se poznalo, jak hustě rozsévač rozhazuje, počítali zrnka v šlápotě člověka nebo dobytka. Podle toho se řídili. Pro semeno sel se len hustěji; ale u Č. Třebové sel se jen pro vlákno.

Někdo len zaorával, ovšem mělce, ale většinou sel se navrch a na záhon seuvláčel. V Říčkách seli rukou naširoko do úzkých záhonů a vždy d o v 1 á h y (za rosy do slunce východu nebo po západu).