připraviti, by se vlákno uvolnilo, to jest lidu neznámo. Močení arci nesmí trvati déle, než právě, co by lepkavina prehnila, nikoli, až by i vlákno dotčeno bylo, sic by len byl zmařen. O této okolnosti lid dobře věděl a ví, kde se len ještě pěstuje a proto vynakládá opatrnosti.

Co se výkonu samého týká, panuje vlastně v krajině, o které tato studie jedná, protimluv. Práci se totiž říká močení, ač jest to ve skutečnosti rosení, kteréhož názvu se tu málo užívalo, ač není nepovědom; opravdivé močení, t. j. namáčení lnu do jam vodou naplněných, t. zv. m o-čidel, se zde nikdy neprovádělo. Nebudu se tedy o něm šířiti a zůstanu při rosení; ale podržím názvu běžného močení.

Odrhnutý len bud ještě v podzimku nebo až na jaře vykládali na pole nebo na louku na u m o č e n i. Přivezený ze stodoly len se rozvázal a tenko, řidčeji než ke schnutí, rozprostřel v řádcích po zemi. Zde nechal se, až zase pouštěl košilku (Kozl.), t. j. slupku a pazdero. Na zkoušku vzalo se několik stonků, zašišlalo (rozemlelo) se, a pakli se pazdero snadno vylouplo a pakli vlákno mělo bílou barvu, byl len dostatečně a dobře umočen. Vyčkalo se jen ještě, až by nebyl vlhký, až by byl dosti suchý, a bral se domů. Dělo se to takto: Len rovnal se v h r s t i. Dvěma hrstem říkalo se zemně. Tři hrsti neboli 1,5 žemně svázaly se v snopek tím způsobem, že místo nějakého cizího vazadla užilo se několika stonků snopku samého, které se dokola otočily. 20 snopků teprv svázalo se po-vříslem a byla otep (otýpka). (Kozlov.) Někde vázali do otepi i 30 snopků (Č. Třeb.). Záleželo také na síle hrstí a jak kdo miloval menší nebo větší otepi. Svázaný len ukládal se na patro do té doby, až se měl vy-tříti. —

Umočení se pokaždé šťastně neprovedlo, zavinila je nedostatečná bedlivost, více pak ještě nepříznivá povětrnost.

Stávalo se, že v čas zasychání (po vytrhání) lnu přišly dlouhé deště a tu se len zároveň urosil (Kozlov); ale při tom se zhusta přišlo o semeno, ježto v hlavičkách vyklíčilo a za své vzalo.

Uhodilo-li deštivé počasí na vydrhnutý len, pak se přemočil = tuze u močil. Z takového měl hospodář malý užitek nebo neměl žádný; len pouštěl špatně (od pazdera) a přicházel tudíž skoro všechen do koudele. Avšak co dostal, bylo cenné. Vlákno z přemočeného lnu jest měkké a jemné jako hedvábí, netřeba ho tlouci (valchovati) ani mnouti к předení, s kužele pěkně se tahá a dává nejtenší přízi.

Je-li málo rosy a neprší-li, pak lepkavina z vláken dostatečně se neodstraní a len sluje nedomočený, křenčovitý, též z e r z i v ý (r e z a v ý). Jde sice málo do koudele, což je arci výhodné, ale vlákno jest ostré, hrubé; tenko přísti ho nelze. Barvy jest rezavé a plátno z něho nenabude nikdy žádoucí bělosti.

Panují-li prudká parna a není-li zároveň dosti vláhy, tu se len přepálí, zprahne. Zprahlý se pozná, že nabude (ještě na poli) příliš žluté barvy. Na vlákna je chudý.

Za pohodlného počasí nechal se len umočiti s hlávkami, což trvalo 2—3 neděle.

Byl-li umočen, ale pro nečas se nemohl domů brati, stavěl se do věžiček po 3 hrstech. Říkalo se tomu také s t á č k y, že stojí. (Kozl.)