Aby se ze stonků lněných dobylo vlákna, čili aby len pouštěl, musí se dřevina rozlámat i, vytřepati a vytřít i. Aby pak dřevina nabyla dostatečné křehkosti k tomu, třeba ji co nejlépe v y s u š i t i.

Sušení děje se způsobem bud přirozeným, t. na slunci, nebo umělým v pecích a pazdernách.

Nejpohodlnější sušení bylo v pazdernách, poněvadž nebyli ničím vázáni a že tu bývala i místnost ke tření. Pazderna bylo větší nebo menší schválně k tomu cíli zřízené staveníčko, také někdy chaloupka к sušení upravená. Pro snadnost požáru stávala pazderna vždy v polích nedaleko obce. Mívala vždy dvě místnosti, seknici, v které se sušilo a která se odtud jmenovala pazderna, sušárna, (v Říčkách suška) a síň, (v Říčkách bouda), kam se přivezený len zatím rovnal a kde se potom i třel, odkudž se jmenovala i tředlovna. Kdo práci v pazderně konal, jmenoval se sušič neboli pazderní k.

V České Třebové byla jen jediná pazderna a ta náležela obci. Nebylo to zvláštnístavení, nýbrž chalupa jiným podobná a stojí dosud naproti pivováru. Říká se jí podnes pazderna a majitel její až do nedávna nazýval se „pazderník", třeba že pazderníkem nikdy nebýval. Dokud se tam před léty třelo, užíval pazderník stavení zdarma. V létě zaměstnával se čímkoli, v podzimku mu nastalo teprv vlastní jeho dílo. Stavení to má dvě seknice, velkou a malou. Dokud se nesušilo, užíval obou, "k sušení přestěhoval se do malé a velkou upravil za pazdernu. Vysadil okna a díry zabil prkny. Na zem kolem stěn postaví' kozy, přes něž položil krátké žebříky. Kamna byla starodávní na topení ze síně. Ta se předělala na topení ze sednice, aby šlo teplo hned od podlahy. Vybrali totiž „ale" dva kachle a udělali topení (prsk) podobné hrobu (v zemi).

Snopky (otýpky) vyrovnávaly (stavěly) se kolmo na žebříky ve 2—3 vrstvách, jak délka lnu dovolila, až ke stropu a sice odeňky dolů. Potom se zatopilo. Zprvu se topilo mírně, aby len „p o t i 1", aby dostal m o k, t. j. zapařil se. Na to zatopilo se prudce. Přikládaly se pařezy nebo celá polena, že nastalo příslovečné horko „jako v pazderní". Později se ulevilo s topením, len se jen dosoušel.

Doba sušení nebyla stejná. Někde sušili 24 hodin i déle; když byla pazderna vyhřátá, stačilo i 12 hodin a méně. Přišlo též na povahu lnu.

Hospodář, jemuž patřil len, dal si dříví, pazderník musil vyrovnat (postavit), vytopit, usušit a podávat ven tředlím. Od jednoho postavení (nastavení, usušení) dostával zlatý stříbra. Též mu patřilo pa-zdeří i babina, co se vytřely. Trakař odpadků těch prodával za 4 groše. Babinou ucpávali si chalupníci chatrná stavení (dřevěná). Někdy sušil dvěma, třem najednou; neměliť chalupníci lnu na celé postavení.

V Kozlově byla také jen jedna pazderna. Byla maličká, sousedská; na ostávání se nehodila a stála v poli. Topilo se ze síně a kouř šel vrchem z kamen do síně. Jednomu hospodáři zdálo se, že by bylo potřeba prudčeji zatopti. Přiložil tedy trochu více, len „se chytil" a shořel i s pazdernou.

Z opatrnosti ukládali umočený len již v stodole na patro, že by se v přístodůlku ubral, t. j. slamou znečistil a sláma v pazderní snáze chytala než len.

V Říčkách měli tři pazderny, jedna byla obecní, druhé dvě selské. Každá stála asi 100 m. za vsí. Všecky jsou nyní zbořeny. Pazderník tam