podlézal spodem a sbíral stébla od polenice dolů visící, aby v žáru, jenž se mezi podlahami šířil, se nevzňala. Odpadky patřily hospodáři. Pazderna ta ještě stojí, ale mají tam nyní novou. Topení je v síni a teplo rozvádí se rourami po pazderně.

VSudislavi byla obecní pazderna za vsí u rybníka. Byla na 7 mandel. Mimo té byly ještě dvě selské, jedna na 3 mandele (Dostálova), druhá na 4 (Maryškova). Obě též byly v poli. Nyní není po žádné stopy. V létech sedmdesátých vystavěla obec zděnou kruhovku, ale že se nyní prodává len netřený, tedy se v ní nesuší. V Maryškově pazderně bydlel pazderník v nájmu. Pazderna ta měla sušárnu i tředlovnu. Povinností pazderníkovou bylo nastavět večer len a topiti opatrně celou noc. Do rána byl len usušen, a pazderník byv další povinnosti sproštěn, šel na den domů. Plat dostával jako tředle a čtvrtku chleba. Lešení v pazderní bylo z tyček s loket nad zemí. Pazdeří patřilo hospodáři. V soukromých pazdernách platilo se též „od pazderny", v obecní nic. Ptávali se: „Kdo bude zej tra stavět (nikoli tříti)?"

Kde nebylo pazderen, sušili len v pekárnách (chlebových pecích). V Říčkách sušili v parných letních dnech len na slunci. Ze slunce byl lepší než z pazderny, nikdy nebyl zprahlý a byl tudíž pevnější. Také vHerboticíchna slunci sušívali, jestliže nebylo letního času jiné práce. Rozložili len na svahu proti slunci a poblíž stavení, aby jej mohli hned vy-křastati, prve než by zase zvlhl.

Nežli se len počal tříti, tloukl se na špalkupaličkou. Tím se dřevina po délce rozdrtila. Na příčné lámání byly trlice (trdlice), a sice jednozubá-chrastačka (křastačka) a dvouzubá-potě-racka. Za stara se len netloukl, nýbrž přímo na trdlicích lámal a třel.

Chrastačka*) má kozičku, která nese u vrchu bezedný ž 1 á b e к, do nějž zapadá pohyblivý zub jako čepel kapesního nože dožlábkurukověti. Zub je prodloužen v chápadlo, za něž se pravou rukou zdvihá a spouští. Potěračka jest právě taková, jen že má dva zuby při společném držadle a dva žlábky.

Práce prováděla se takto: Nabrala se h r s t lnu (co se do dlani zatklo), zub se zdvihl a hrst položila se na přič přes žlábek. Nyní táhla se hrst zvolna к sobě a současně mačkal, lámal, chřastalse len rychlými pohyby zubu vzhůru dolů. Když se přitáhla hrst ke konci, obrátila se naruby a opět se mačkalo, což se několikráte provedlo. Potom se hrstí v povětří třepalo, aby pazdeří vypadalo, hrst se uchopila za vychřastaný konec a chřastal se druhý.

Když byla hrst vychřastána, hodila ji chrastačka (dělnice) vedlejší sousedce, t ř e d 1 i, na hromádku, která len na potěračce potírala či vytírala, t. j. ještě důkladněji mačkala, lámala a tak zvolna táhla, aby zuby hustě vedle sebe se kladly. Potom hrst ještě při spuštěných zubech žlábky protahovala. Vytřepavši důkladně v povětří pazdeří, obrátila druhý konec hrsti a zase práci ták prováděla. Mačkání, protahování a vytřepávání opakovalo se potud, dokud „všecko" pazdeří nebylo odstraněno. Rozumí se, že ho ve vláknech ještě něco uvázlo, jež hleděli ná-potom při úpravě ke předení odstraniti.