se složily к sobě, urovnaly, pak se v půli přehnuly a v přehybu zakroutily. Zákrutek vzala si dělnice pod bradu a podržela, aby volnýma rukama oba konce v rulík splésti mohla. Koneček otočila kolem jako úvazek a zaklesla.

Složitější bylo dělati o b 1 á č e (oklouky) či zajíce, jimž v Říčkách říkali věnce. Byly nestejné velkosti, od 5 zemní čili 10 pramínků (hrstek) až do 30. U každého pramínku udělala se na jednom konci hlavička (uzlík). První pramínek dal základ, jaksi dřeň к obláči. Kolem něho ovíjely se ostatní pramínky tak, že hlavičky seděly vedle sebe a všecek ztuha skroucený len vypadal jako velký rohlík, jímž se mohlo bez poškození třeba házeti. Při ukládání zaujal velmi zmenšený prostor.

Koudel ukládala se v trubkách. Nejprve vytřásla se z pazdeří. V Sudislavi vytřásali ji na řitici rožněm od obilné kosy. Nebo se k tomu užívalo zvláštního nástroje, jemuž v České Třebové říkali třepák, v Herboticích v ý t ř a s k a. Jest to buková hůlka s loket zdéli, u rukověti tlustší, odkudž se úží a končí mírně zahnutým rohem neboli špicí.

Vytřesená koudel rozprostřela se na zem v stejných vrstvách a balila sevtrubky jako po vytírání. Měla-li se přísti, trubka se rozvinula a nadila (nabalila) na kužel. Tředle i vochlovačky počítaly, kolik trubek nadělaly.

Někde koudel před spřádáním také vochlovali a sice na ručních vochličkách. K tomu bylo potřebí dvou vochliček. Jedna držela se v levé ruce hřebíky nahoru a na tu zavěsilo se kus koudele; druhá, v pravé ruce, držela se hřebíky dolů a ta česala (k rockoval a). Zaťalo se jí t. do přečnívající koudele, načež šly obě ruce od sebe, kterýžto pohyb se tak dlouho opakoval, až pravá vochlička s levé již nic netrhala. Na obou byly pak troj-hranné česány, či po staročeskú zde řečené brady a dle německého kročky, které se mohly hned spřísti, ana se vochlička dírou v rukojeti přichystanou nasadila na přeslici, pak druhá a t. d. Obyčejně se však krocko-valo vedne, česány snímaly se s vochliček a vyrovnávaly opatrně na „kosatku", večer pak se spřádaly, že se česán za česaném na přeslici napichoval. Zbytek na vochličce pozůstalý se sejmul, sežmolil a hodil do košíku. To byly cucky, v této krajině culky či špuňky (v Sudislavi š p u n t k y) zvané. Za starší doby střelci jimi zatloukali prach a broky.

Špuňky házeli na zpět do koudele, která se měla vochlovati. Obyčejně se však kramplovaly na krampli, t. j. husté vochli, postavené na koníku. Vykramplované culky daly „f r á dlí k y" (fládr = vrstva),, které se podobně jako koudel balily ve svitky, jimž se říkalo šišky. Šišky předly se na zvláštních kolovratech a daly přízi plnou pazdeří.

Česáním a spřádáním koudele a culků zabývaly se v domácnostech nejvíce ba téměř výhradně stařeny; jakožto předmět obchodně-průmyslový poskytovaly však zaměstnání a výdělek celým obcím, ano krajům. O tom však později.

Jakož se na sv. Lucii vůbec nic o lnu nepracovalo, tak se ani nevochlovalo. V Herboticích se věřilo, kdo na Lucii vochluje, že ho celý rok bolí hlava.

Jednu ženštinu varovali též tímto způsobem, ale ona odpověděla: „Lucie

sem, Lucie tam —" a vochlovala dále. Při tom přišlo na ni spaní, sklonila

hlavu a usnula. Sv. Lucie přišla, rozštípla jí hlavu a nasypala jí tam pazdeří.