тета Св. Владимара, 1896) a podává kriticko-bibliografické zprávy v chronologickém pořádku, o době i o okolnostech zápisu všech vydaných bylin, počínajíc prvním a nejstarším ze všech známých v ruské literatuře (z konce XVI. stol.) Jest to pověst o kijevských bohatýrech, jak chodili do Carihradu a jak pobili cařihradské bohatýry a zjednali si slávu, nazvaná na konci zápisu „Богатырское слово" a nalezená od E.V. Barsova; „Slovo" představuje samo sebou bylinu, která se rozpadla v pozdější době, podává starou formu byliny v poměrně velké ryzosti, a mimo to zachovává ještě důležitý význam, že jest jedinou památkou pro studium starého Kargopolsko-Pudožského dialektu. P. Šajžin domýšlí se na základě „Slova", že dialekt východní polovice oloněckého kraje v XVI.—XVII. stol. byl skoro stejný s nynějším, s týmiž fonetickými a morfologickými zvláštnostmi. O druhém, podle času zápisu byliny „o Michajlu Potoku Ivanoviči" (z konce XVII. neb z počátku XVIII, stol.) uvádí autor již dříve známé pozorování prof. Vsev. Millera, L. Majkova a potom přechází k prvnímu zápisu „Písní" P. N. Rybníková v „Олоп. губ. вЪд.", znamenitým „Oněžským bylinám" A. F. Hilferdinga, k „Sbírkám bylin" Barsova a k „Písním ruského lidu", sebraným od Istomina v oloněcké a archangelské gubernii. Posléze, nejmladší co do doby vytištěná sbírka oloněckých bylin vyšla jako dodatek k etnografickému náčrtku Ljackého „Сказитель Ив. Гр. Рябипипъ и его былины". Tato sbírka, malá počtem, celkem pět bylin, nepodávajíc nic nového v ohledu bylinných sujetů, přece vyniká, protože v ní jest obsažen nej dokonalejší zápis byliny — přesný text bylin s jejich nápěvem, provedeným dle fonografického zápisu Bloková od Arenského Od tohoto krátkého přehledu dřívějších bylinných zápisů, přechází p. Šajžin k zápisům nej poslednější doby, které sám připravil do tisku.

Tyto nej novější zápisy bylin, z r. 1901 vzal p. Šajžin ze sbírky materiálu o oloněckém folkloru, kteráž náleží řiditeli Petrozávodského učitelského ústavu M. N. Pravdinu.

Mezi bylinami, jež otiskl vydavatel: „Dobrynja Nikitič", „Silnyj Dunaj Ivanovic", „Dobrynja i Aleša", „Luka Petrovič královský syn", „Steňka Razin" aj., které mají mnoho nedostatků co do zachovalosti verše a nepodávají nějakých nových bylinných látek, nalézáme jednu, která zasluhuje poněkud pozornosti. Zapsána byla tato bylina v Pudožském újezdě od učitele Lesková dle recitace sedláka Semena Ivanova. Látku její, obsaženou v 241 verši, označuje p. Šajžin názvem: „Неудавшееся сватовство за князя Владимгра". Tato látka nevyskytuje se v dosavadních sbornících ani Hilferdingově ani Rybníková, ani v novějších sbírkách Markova, Grigorjeva a Ončukova; a takto jest tato bylina podle autora celým „objevem" tím zajímavějším, že učiněn byl neočekávaně ne v málo prozkoumaném kraji Po-mořském aneb Pečorském, nýbrž v Oloněckém kraji, považovaném za dobře prozkoumaný, v tomto „Islandu ruského eposu".

Postup děje byliny uvedené od p. Šajžina jest následující: Kvas u Vladimíra; bohatýři jali se vychloubati. Mlčí jen Daniluška Denisjevič. Vladimír táže se ho po příčině jeho mlčení. Daniluška neodpovídá a odjíždí domů do Černigova. Tu navrhuje Vladimír bohatýrům, aby našli takovou krasavici-nevěstu, která by uměla rusky psáti a čisti pro zpěv církevní. Miki-tuška Putjatin syn radí, aby vzali Vasilistu, ženu Danilovu. Kníže rozzlobil se na radu, aby si vzal ženu živého muže a velí „popraviti, pověsiti rádce". Ale ten byl důvtipný, navrhuje knížeti, odeslati Danila k vojenské službě; tam ho zajisté ubijí a kníže ožení se s vdovou Vasilistou. Ilja Muromec věšti