Při vší té robotě si lidé nestýskali více než za nynější doby. Byli otužilejší proti všem psotám, byli trpělivější, pracovitější a veselejší. Mysl neobtěžovali si světobornými otázkami, srdce jim neprekypovalo tužbami po bohatství, po lehkém nebo zahálčivém živobytí, nečetli novin a nestarali se o hlomoz schůzí spolkových, o zápasy stávkové, o boje za povalení měšťáctva a pod. Žili sami sobě, úzkému kruhu domácí rodiny a zajímali se na nejvýše o každodenní události v obci nebo v nedalekém okolí. Byli mysli nábožné, odevzdané Bohu, na nějž všecky své těžkosti skládali a od něhož s důvěrou pomoc očekávali. S vědomím vyšší ochrany nad sebou spokojili se svým osudem a pouštěli velkou část životních starostí mimo sebe. Těžký často život nebyl jim břemenem, dovedlitě zapuditi chmury z hlavy a oddati se veselosti. Přástva nebyla jim obtíží, spíše odpočinkem po klopotné práci a zábavou. Dobrou náladu zjednávala společnost rovně smýšlejících. Celá vesnice zněla zpěvem, zevšad ozývaly se hlaholy písní nábožných, přiměřených panující době církevního roku, i rozmanitých písní světských; někdy otřásala se okna bujným rykem nebo zvonivým smíchem. Komu bylo v osamělosti smutno, sebral kolovrat, a šel jinam na přástvu. Dlouhého omlouvání a poklon nebylo potřebí. Dospělá mládež umlouvala se к pravidelným schůzkám — přástvám — kteréž byly přitažlivými magnetem všech. Tu se vypravovalo, zpívalo, hrálo a dovádělo. Byloť osvěžení zapotřebí, aby u práce neusínali.

Jak se den natáhl a začaly jarní práce v polích a na lukách, přástva přestala. „Matička Boží (25. března) kužele složí," bylo pravidlem, к němuž zjednaní nádenníci přidávali: „svačinu vynaloží." Kolovraty ukládaly se do komor a na půdu, aby se odtamtud snesly zase až v podzimku.

Než doslovně se toho pravidla všude nepřidržovali. Kozlovští říkali též: „Matička Boží kužílky složí", ale dokládali hned: „ale jen večer (že byl krátký)"; ve dne předlo se dále, nedovolila-li povětrnost pracovati venku. Předlo se tedy až do soumraku.

Byly některé výhradné dny v témdni i v roce, kdy se nepředlo.

V České Třebové i v jiných místech nepředli v sobotu. Hned v pátek po přástvě vynesli kolovraty ze sednicě. Považovalatě se sobota za posvátný den.*) V sobotu ve dne uklízeli, večer pak drali peří.

V Říčkách předli, ale jen ve dne, večer drali peří.

V Herboticích předli v sobotu do vyzvánění, načež kolovraty složili. Peří nedrali, protože hus nedrželi. Zato se tam nepředlo ve čtvrtek. Ten den měly divé ženy svou moc; přástevnice nebyly by za nic pozdě večer někudy chodily. Nábožní ukazovali k tomu, že ve čtvrtek slavil P. Ježíš s učedlníky poslední večeři.

Na sv. Lucii ovšem se též nepředlo; bylotě výše pověděno, že na její svátek se o lnu nic nedělalo. V České Třebové vyhrožovali té, která předla nebo chtěla přísti: „Až Lucka přiklucká, ona ti nabucká."

Den sv. Josefa byl též polosvátkem a tudíž se nepředlo. Ale proto nezaháleli. K tomu ukazuje žertík z oněch dob: „My taky světíme: máma pere, Mařka (nebo jiné jméno) spravuje," což se patrně za práci nepovažovalo.

Na škaredou středu někde také nepředli; v Říčkách byl o tom běžný popěvek: „(V) Škaredou středu, nerada předu, ráda spím, kde co dobrého, všecko sním "