že d ě 1 a j í koní ky. Kůň jak známo skáče a oni skákali či přeskakovali též a sice jeden nebo dva rohy motovidla.

V trhu, kam se vozila nebo nosila příze v mandelích, nebylo kdy niti přepočítávati a tak na podvod přišel teprve tkadlec při práci

Aby se podvody zamezily, bylo nařízeno užívati motovidel jen c e j-c h o v a n ý' c h. Na knížecím úřadě liechtensteinském v Lanškroune cejchovaly se, jak praveno, míry, váhy a všecko, co mělo s trhem styk. Cejchovala se tudíž i motovidla. Cejchovka byla železná, rozpálila se v ohni a známka vpálila se do dřeva. Obraz představoval kroužek, v něm korunku knížecí a po stranách jejích písmena F. L. (Fürst Liechtenstein == kníže L.).

V Kozlově, jakož i na celém panství litomyšlském bylo též přísně nařízeno užívati jen kolkovaných motovidel. Litomyšlský cech tkalcovský vysílal po obcích své š a u m i s t r y, oprávněné k tomu od vrchnosti, kteří se u rychtářů dotazovali, mají-li obyvatelé obce kolkovaná motovidla i lokte. Kdo neměl, byl povinen přijíti na obecní úřad, kde šaumistři kolkování provedli. Později odeslal vrchní panství kolky do všech obcí a rychtáři byli povinni sami kolkování vykonati. Obraz kolku litomyšlského byl kroužek se zemským znakem. (Lev však byl jednoocasý!)

M o t a č к у počítaly niti v tichosti pro sebe. V některých obcích v sousedství Žamberka měly také říkadlo pro obveselení. Říkadlo mělo podklad v této příhodě:

Selka byla dlužna ševci peníze. Švec poslal ji upomínať a posel přišel právě, když selka smotávala přízi. Peněz neměla a nechtíc se 'z motání vy-trhovati, žádala děveček, aby jí půjčily. Počítání znělo pak takto:

„Děvčata — jedna, máte-li která — dvě, já bych ráda — tři, byste mi některá půjčila — čtyry, mám nerada — pět, aby mě upomínal — šest.

(Ted se obracela к jiným záležitostem:)

Ty hochu (na skotáka) — sedm, dej prasátkům — osm, jen aby nebylo — devět, a vyžeň husy — deset. Co tu stojíš? — jedenáct, skoč honem — dvanáct, ať ti nedám — třináct, budeš pak ohmatávat — čtrnáct, vem brzo — patnáct a pospíchej — šestnáct....

Říkanku přivedla až ku dvaceti, načež pásmo zavázala a začala znova. Začátek až do šesti byl vždycky stejný, v ostatním mlela páté přes deváté, jen aby přítomné rozesmála. Někdy se všecko „rozklichtalo" tak, že sama musila v práci ustati.

Když bylo na motovidle namotáno a svázáno celé pradeno, nit dole se utrhla, pradeno s motovidla se sňalo či s m e к 1 o, hodilo se přes bidlo u kamen visící a smotávalo se dále, dokud cívky nebyly prázdny. Neopomenulo se na cívce nechati pří p řádek, к němuž se napotom nová nit při předla.

Co se v domácnostech vůbec v týdnu napředlo a s motovidla smeklo, věšelo se u kamen a nechávalo dokonale uschnouti; bylatě příze od slinění nebo navlhčování vodou vlhká a byla by plesnivěla.

Suchá příze se v sobotu skládala. Přadeno se silně natáhlo, přeložilo v půli, prostředek podržel se pod bradou a visící konce spletly se v rulík dosti tuhý. Když byla práce hotova, rulíky provlékaly se skrze sebe jako řetěz, aby se příze necuchala. Nebo se za tou příčinou u každého přadena podvázala nití hlavička.