se vypředlo a vytkalo. Někdo neměl svého majetku více než kolovrat a tím doufal do smrti se uživiti.

Tak to chodilo od nepamětných dob s pokolení na pokolení, střídala se léta úrodná s neúrodnými; jednou, dvakrát ve stu letech navštívil hory zloboh Hlad, jenž zadávil sice mnohou oběť, ale posléze zase odešel a v horách ozvaly se staré písně. .

Horší časy zavládly, když nastaly stroje. Tu příze přestala platiti a nedostal za ni více než dal za len.- Nářek lidu o výdělek připraveného byl veliký. (Herb.) Mnozí, kteří měli svůj chléb, předli ještě ze zvyku a pro ukrácení dlouhé chvíle. Později tenkou přízi již vůbec nikdo nekoupil; bylať strojová stejnější, pěknější. Jen když bylo „přadeno jako poleno", něco za ně dali.

Tak přestala přástva pro výdělek a — nastalo stěhování do ciziny, nejvíce do Ameriky a do Německa (do Hanoverska, Vestfálska, Brém a j.).

Předením culků zabývala se nej chudší třída lidu všude v pohraničních horách východních Čech i v Sudetách moravsko-slezských. V krajině, o které tato studie jedná, bylo středištěm průmyslu culkového (předení i tkaní) město Česká Třebová se sousedními obcemi Párníkem, Lhotkou, Dlouhou Třebovou, Přívratem, Zhoří a Svinnou. ,

Culky,*) odpadek lnu, na mnohých místech povrhované, poskytovaly pramen výživy stům a stům rodin v jedinké krajince.

V samé České Třebové bylo málo stavení, kde by se culky byly nepředly. Jen domy t. zv. gruntovníků, větší to hospodářství, a několika zámožnějších měšťanů, kteří se zabývali obchodem, pak něco přednějších řemeslníků byly vyjmuty; jinak po chalupách všude odpolední dobou a „k vícerou" v síních kramplovali a večer i ráno předli culky. A kde jich nepředli, tam zase byl tkadlec, jenž přízi culkovou tkal, nebo dělo se tarn obojí.

Ježto spotřeba přediva toho byla veliká, obstarávalo se z blízka i z dáli. Kdo doma culky předl, chodil si je nakupovati. Měl již známá místa. Jel muž s „trakačem", nebo šla žena s žokem, s trávnicí (plachtou) a brali s sebou i děti. Šli na den, na dva dni a přinesli si zásobu na neděle.

Byli i lidé, kteří se výhradně nakupováním culků zabývali a doma je pak s malým výdělkem druhým přenechávali. Lidé tito, asi v hodnosti hadrníků, známi byli všude pod jménem culkaři; jelikož pak nejvíce z České Třebové pocházeli, přeneslo se jméno to časem na veškeié obyvatelstvo města, takže „culkař" znamenalo tolik, jako Třebovan. Ovšem, že to byl jen žert nebo rjříhana.

Culkaři od řemesla měli již širší i vzdálenější okresy své. Za libru culků platilo se 4 kr. v šajnech. Kde nebylo lze sehnati váh, kupovala se hromada nebo koš od oka, nebo dle potěžkání. Za menší množství dávali místo peněz kousek mýdla, žemličku dětem a pod. — jak komu. Selky v kraji (u Chocně, Třebechovic a j.) daly i větší množství cucků za trochu vína nebo jinou pochoutku. Doma prodávali culkaři starou libru za 6 kr., později byla libra až za 8 kr. r. č. Nyní jest i kg za i8 h.

Domů se vracívali kdykoli, ve dne, v noci, cestami polními i lesními. Jejich zásluhou bylo, že Česká Třebová nazývala se od posměváčků v da-