Svatební řád.

dobrou vyřídilku, byl vtipný, světa a lidí znalý. On byl duší vší svatby, měl hlavní slovo o námluvách neboli smlouvách, právě tak jako o svatbě samé. Mládenci byli mu sice pomocníky, ale tvořili především jakousi čestnou družinu ženichovu. Počet jich řídil se sice zpravidla tím, o kolika stolech se hodovalo, obsluhovalť každý z nich jeden stůl (tlampačovi byl vyhrazen stůl nevěstin jakožto nej čestnější) — přes to však byla to jen funkce čestná. Ženich sám si vybíral mládence z nej lepších druhů svých a tu zase především z příbuzenstva — a nenapadlo mu nabízeti jim nějakou odměnu za přátelskou službu, neboť by je tím byl jistě urazil. Naopak mládenci přijímajíce svůj úkol věděli, že jsou s ním spojeny výlohy dosti značné. Čestnost jejich úřadu jde na jevo také z toho, že u svatebního oběda připíjeli družičkám „o věnec", což by nebyli směli učiniti mládenci řemeslně zjednaní. (Připíjení „o věnec" bylo, jak se zdá uctíváním čistého panenství; dálo se rýmovanou řečí, družičky rovněž rýmované odpovídaly a mládencům místo věnce se vyplácely.) — Jinak bylo s tlampačem. Ten jediný „počítal, co mu. to vynese," a měřil své požadavky obyčejně zámožností snoubenců. — O kuchařku ženich vůbec se nestaral. O ni měla péči hospodyně, která svatbu vybývala, tedy zpravidla matka nevěstina. Kuchařka arci dostávala plat a také se na ni zvláště vybíralo. — Úkol mládenců počínal se již před svatbou; chodiliť zváti na svatbu, vycházejíce z domu nevěstina svátečně jsouce oděni, rozmarinou a mašlemi ozdobeni a často i hudbou provázeni.

Téhož dne, kteréhož Wesely Swadebnj ustanoveno gest, powynowan bude geden každý z dožádaných Mladenczuw k Starssymu Družbowy, neb do domu, kdežby Sniatek Manželsky konán, a držan byti miel, tim cžasniegi Ráno se dostawytj, a se wynagytj datj, a przigmaucze ochotnie a wolnie od prwniho Družby pysebne poznamenáni pozwanu bytj žadagyczych Panuw, Pannen, a Pani Swadebnikuw, w náležitém porządku dp pržibytku g а к Bohatého, tak i Chudého Hosta we wssy zdworžilostj a uczti-wostj se poucheglitj, žádost, aneb pozwani ssetrnie pržednystj, a tak, gak pržedessle za obyczeg bywało, z dane sobie odpowiedi, naležitau sprawu ucžinitj.

K a r t i к. 2. Hned při prvním zvaní vyzvěděl mládenec nebo sám tlampač, kolik hostí z každého domu přijde na svatbu. Aby to snáze pamatovali, žváči schovávali si po kouscích chleba, který jim byl jakožto příchozím do domu podán. (Ty kousky odevzdali potom nevěstě a ta je dala svým slepicím, aby hodně nesly.) Potvrzení, že hosté přijdou, podávaly také „přidánky" na svatbu (nynější darý svatební), posílané od pozvaných, zpravidla v naturaliích.

Po obgytj pak pozwanych Osob do wykazaneho mysta к Snídani gak Mladenzy, tak y Muzykantj se segdaucze, MÍadenczy Družbowy w wiedomost porządnie uwedau, kterži z pozwanych Hostj к okrassleni a Stołowani téhož Sniatku Swadebniho wynagytj se dagj, na cžež gym Družba, kterak k ged-nomu každému z pozwanych se chowatj powynni budau, tež ktereg u kterého Stolu, neb kterým Osobám slaužitj ma, wiedomost a ponaucženi datj ne-smyne (sic!), a to syczę na takowy spusob: aby gedenkaždy Mladenecz prži sobie wykazanem Stole, czoby kde, a kterému Hostu scházelo, bedlywy