dete vědět." Když přišlo večer, zase střední brat povídá, že ho hlava bolí, že nemůže nikam. „No že bratříčku jdi za mne." No tak pojal zas ten nej-mladší syn tu prostřední dceru a šel na ten otcův hrob zase tehda plakat a modlit se. Zase přes dvanactú hodinu zase přišel takový tuhý vítr, zase žeravý vůz, a v tom okamihu zase mu tu druhou sestru uchytilo. No on chudák teda z toho čintora se smutný vracel, že zase té sestry neměl. Ked přišel domů, bratří na něho škaredným okem ještě hleděli. Povídali mu: „Kde máš druhů sestru, už jsi nám druhú sestru s kin o ž e u." No ta třetí noc teda padala na něho, tak si pomyslil, když jsem já těch bratrů odbavil, taky za sebe to už musím. Tak pojal nej mladší sestru a šel na otcův hrob se modlit a plakat. Tak co se stalo s těmi dvěma sestrami, přes dvanactú hodinu, zase tak se stalo, mu sestru uchytilo do toho žeravého vozu. Tak si myslil, co mám spravit, či jdem domů nebo nejdem? A potom si pomyslil, že půjde kam ho dvě oči povedou. A v tom rozmýšlení prestavil sa mu jeho otec v té cestě s bledou tváří, ten mrtvý, a upozornil ho: „Synu můj milý, ty jsi mi moji žádost vyplnil, ale ještě víc musíš na světě vystát, než se ti bude dobře vodit. Ale těm naničhodníkům, těm se dobře vodit nebude." A dal mu tři píšťalky, jednu mu dal měděnou, druhou stříbrnou, třetí zlatou, „a na jakou si zapískáš, na tu píšťalku, taký se ti tátoš představí, i s e r s a n na koně, i pre teba oblek. A to si dobře schovej." Tak si jich on dal do rukáva a vrátil se domů do otcovského paláce. Když se navrátil, jeho bratři na něho zle: „Ty naničhodník, kde jsou naše sestry, ty jsi nám naše sestry s k i n o ž e u. A ty nebudeš brát žádné dědictvo po našem otcovi, zakad nám naše sestry nepřivedeš." A vyhnali ho pryč a nechtěli ho nechat ani v paláci královském. Tak jich prosil: „Bratři moji, aspoň za toho nej menšího sluhu mne nechte, aspoň za toho Popelvára." „Tak teda dejte mu tam popelvárské háby a posaďte ho tam do kúta, co si vyvolil a nech to má." Takteda ostal tím Popelvárem.

O malý čas jeden sousední král měl dceru princeznu na vdávání. A nevěděl, byla krásná, jak by ženicha mohl vyhledat. Nechal vystavit jednu vysokou baštu, a rozhlásil to po celém okrsku země, aby se sešli královi rytíři, že jí dá do ruky zlaté jabĺčko; a čas určitý, který se mají tam sejít, a který jí to jabĺčko z ruky vytrhne na té výšině, že ji dostane za nevěstu.

Tak v tom královském dvoře Popelvárovi bratrové se strojili velmi k tomu. Řemeslníci přinášeli se zlatem řemení, šité šaty pro ně sem i tam se nosily, a on se ptal Popelvár kuchaře: „Ale co to znamená, že tu pořád řemeslníci chodí a takové běhání?" Potom ten kuchař mu teda povídal: „Je tu sousední král, a po celém okrsku dal na známost,- že má dceru princeznu, a že jí do ruky zlaté jablíčko na jednu baštu postaví, a kdo jí ho z ruky vezme, že to bude ten ženich." Tak Popelvár si jen pomyslil, že on už věděl, k j á (č á) bude nevěsta. Jak bratři odešli na paripách pěkných v rytířských šatech, a vyšli ven z palácu, on se vytáhl z popelvárských hábů, umyl a učesal, a zapískal si na medenou píšťalku. Tu se mu představí tátoš se srsánom i s oblekom pre něho. Oblekl, a sedl na tátoše, („A jaké ty šaty byly?" — „Měděné barvy.") a potlapkal tátoše: „Hoj, tátoško moj, keď budeš pri bratroch mojich, urob jim znaky na chrbátoch." Tři kroky zakročil, tři kroky vyskočil, tátoš jich ještě předstihl těch bratrů. Všichni na něho hleděli, ked tam přišel, přeběhl asi třikrát okolo bašty, všecko se mu divilo, a jedními rázy vylétl, к baště se blížil a princezně uchytil jabĺčko zlaté z ruky a zmizel. Ti byli všickni zahanbení teda, ked to nevykázali.