Vrátil se do svého kouta popelvárského a oblékl si zase háby špinavé, po-pelavé. Když bratři přišli a plivali na něho: „Hoj popelváre, hnusná tvář tvoja, jakého jsme my rytíře viděli, tys ho nikdy neviděl." A on si zašišmal: „Skore — jsem ho já viděl nežli vy." Tak se teda na známost nedalo nic, když se žádný ženich nehlásil, zase dal vědomí po tom okrsku jistém těm princům, že jí dá, té princezně, zlatou hrušku ještě do ruky, a že ji zas postaví na tu baštu, a kdo jí ji vezme z ruky, že ji dostane za nevěstu. Bratři Popelvárovi zase se strojili, rádi by ji byli dostali, a když už teda přišel čas a byli ven z domu, zase se popelvár vytáhl z hábů, umyl, učesal, a zapískal na stříbrnou píšťalku. Už se mu představil stříbrný tátoš i se sersánom a s oblekom na něho (s mundýrom). A posadil se na něho, a zase mu povídal: „Hoj, tátoško moj, ked budem pri bratroch mojich, urob jim nejaké znaky na čelách." A ked přišel na místo, přeletoval sem i tam, všecko se na něho dívalo. A jednými razy se vyšvihl na horu k princezně, uchytil jí zlatou hrušku, a zase zmizel a navrátil se do svojeho kúta popelvárského. Bratři zase na něho: „Hoj, popelváre, hnusná tvár tvoja, kdybysi byl tam, jakého rytíře na světě není, takého jsme viděli." „Skory jsem já viděl nežli vy, a ukažte, jaké máte znaky na celách." Zamračenou tváří odcházeli od něho, ked jich uhádl.

Zase se ženich nehlásil. Tak čekali, král s princeznou čekal, že se nějaký ženich přivlastní k nim, a nepřišel. Tak dal král všeobecně zase na vědomí, aby se zas sešlo, královští synové, princi, že který ji p o b o š k á, že ji dostane. Tak tedy zase se k tomu rychtovali Popelvárovi bratrové, byli by ji rádi dostali za nevěstu. Tak se zase pýtal Popelvár kuchaře, co je to nového? Kuchař mu zas povídá: „Zase ten král, zase dal na známost, že tu tam postaví — to bylo už na trůně, už to nebyla bašta — kdo ji na tom trůně pobošká, ten ji dostane za nevěstu." Ale Popelvár věděl č i j a bude nevěsta. A když už byli bratři v cestě o d j e n í, Popelvár se vytáhl z kouta, učesal se, umyl, zapískal si na zlatou píšťalku. Tu se mu představí zlatý tátoš i se se;sánom i s oblekem na něho — všecko zlaté. A sedl si na něho a šel. (Potom už nebylo těch znaků, potřetí.) A ked tam přišel, okolo toho trůna třikrát oběhl — to bylo ještě vyšší — a vletěl hore к ní a poboškal ji. A za j é chrbátom byla čarodelkyňa, a hodila mu na hlavu věnec, který nemohl sundat dolů, nemohl ho zdrápat. Tak zmizel zase, a přišel do kouta popelvárského. A když tam přišel, chce si sundat věnec s hlavy, a věnec ani nehnul, že ho drápal rukami — ale nic. Pak posypal si ho popelem.

Sousední král vyslal lid, aby šli hledat, aby přehmatali hlavy všeckému národu. A přišli až k Popelvárovým bratrům, a v celém domě všeckým mátali. „Posílá nás naša jasnost královská, aby snížili jejich temena, my jsme odporučení od našeho pana krála, všecky hlavy premakať." A už se odebírali, ked věnca nenašli u žádného, už se odebírali pryč. A zazřeli v koutě Popelvára. „A, prá, ještě jsme ternu nemakali." A ti bratři: „A čo by taký —" „A my, praj, nemůžeme, — naše Jasnost královská — obejiti žádného, i žebráka na cestě přemakat poručil." Potom vzali za ruku Popelvára sluhové královi, namatali mu temeno, že má věnec na hlavě, a pořád se mu klaněli, mu říkali: „Ty jsi náš král osvědčený." Jak ho vzali za ruku, vypadlo mu jabĺčko i hruška z rukáva zlaté." A bratje se dívala. „Toto, prá, ty znaky, které my hledáme —" ti posli teda — a bratři velmi škaredo na něho hleděli. On se jim nedal dlouho tahat, šel sám, umyl a učesal se, zapískal na zlatou píšťalku, a dostavil se к mladé nevěstě na zlatém tátoškovi. Tak takou svatbu drželi velmi velkou.