Když bylo po svatbě, za nějaký čas si vyprosil od pána krála navštívit svou rodinu — jinou, bratrov ne. (Na cesty šel jako mladosobášník „tak si to spíšú".) A jak se vezli na koči, ležel v blátě jeden žebrák s vysušenou rukou, a prosil za almužnu. A ta princezna teda byla milosrdná, a dala mu almužny, a.jak mu tu almužnu podávala, tak on ji za ruku chytil a propadl se s ní — víc jí neviděl. Tak si potom žalostný nevěděl co pomyslet. Kočí se poslal domů s koňmi, a on se pustil světem, a tak si sám sobě povídal: „Zakad nenajdu svoji ženu a. moje sestry, tak se nevrátím zpátky, jestli mi to Pánbůh dá." Tak on chodil velmi dlouho, až konečně přišel к jednomu takému kraji, a tam byla taká jeskyně, a do té jeskyně veliká díra, a ta díra byla neobyčejná. „Panebože, co mám spravit, či se mám sem spustit, alebo ne. Ale poručeno Pánubohu, nech je jak chce, spustím se do díry —" měsíček, slunéčko a hvězdičky mu za chrbátom zůstaly, a přišel jako na nový svět, ale nějaký malý — tak se mu to učinilo. A přišel do jednoho domku, otevře dvéře, a vidí tam svoji sestru nejmladší, a ta mu povídala: „Ach bratku můj, bratku můj, kde jsi se tu vzal, ved tu ani ptáčka, ni letáčka nie je tak z daleka člověčka vidět. Ved kej moj domoj prinde, naraz ta zhiže." „Ach, sestřičko moje, už mne jen ukryj někde." Tak ho ukryla pod koryto. Tod přišel večer trojhlavý drak, a jen dó dveří vešel, křičel: „Hej, ženo, člověčina smrdí, sem s ní." A sestra mu povídá: „Ach čo sa ti robí, to jen od tvého švagra přišlo psaní. Dala mu to přečítat (on to napsal), a drak povídal: „No, to je můj švagr, nech jde se mnou večeřet." Tak teda večeřeli spolu, a vypravovali si, že ještě má on jednoho bratra, že ten "má šest hlav. Tak mu napsal ten jistý drak, ten trojhlavý šesthlavému, aby mu nic neurobil. Tak přišel zase к té druhé sestře na druhý den, ta se zase divila, zas mu povídala: „Bratříčku, kde jsi se tu vzal? Však ked můj muž přijde, ten tě na ráz zjí." „No však si nesem psaní od toho teda trojhlavého, toto mu dám přečítat, on mi neurobí ništ." A zase ho ukryla pod to koryto, přec se obával, zakad to neprečíta, on nevěděl. Ten ho zase s večeří uctil, „švagre můj, pojď večeřet." A smlouvali se teda, jak a kde by on mohl svoji ženu vyhledat. Ještě ho poslali k tomu jednomu, co byla nejstarší sestra, devěthlavému drakovi, a zase mu napsali, aby se mu nic nestalo — na třetí den to bylo. No když tam přišel, zas se mu sestra divila, ta nejstarší sestra, ta také mu řekla: „Bratříčku můj, kde jsi. se tu vzal?' Zas jí tedy povypravoval, a zase to psaní jí dal, aby ho zase ukryla začas pod nějaké to koryto, než on si to přečítá a uspokojí. Ale on pořád: „Hej, ženo, člověčinu smrdí, sem s ní!" „Ach, to jen od tvého švagra psaní přišlo, tu máš, prečítaj." Tak mu sestra dala tomu drakovi devathlavýmu — zase ho pozval к večeři: „švagre, pojď teda večeřet." Po večeři rozmlouvali spolu, a věděl devěthlavý drak, že teda na jednom vršku v tom pěkném místě vzdáleném býval jeden šarkan, ten měl dvanáct hlav, a že by ta jeho žena se tam nacházela, toho jistého. Popel-vára. Tak ujednali si mezi sebou takou radu, aby šel k jeho ženě, v kterém čase on nebýval dom ten jistý dvanásthlavý, jeho vystrojil ten deväťhlavý к němu, k jeho ženě, a tak mu napomenul, aby se ta žena ptala toho jistého dvanásthlavého šarkana, v čem jeho síla záleží. A jemu dal takou zelinku, tomu Popelvárovi ten deväťhlavý drak, co se udělal muškou a ukryl se z a hradů. A keď přišel ten dvanásthlavý šarkan, mu připravila večeři, už ho velmi obsluhovala, a dobrotu velkú okol něho chodila, a pýtala se ho: „Ale mužíčku můj, už jsem toliké časy s tebou, a nevím, v čem tvoje síla záleží." A starý šarkan se rozrehotal: „Tam v té metle." (Hrubým hlasem.) Ona vstala hore a šla a klaněla se té metle — měla to tak naučené. On viděl velkou