str. 232
důvěru od ní, a povídal jí tak: „No v té metle nezáleží moje síla, lež na té zelené lúčke, je jedna studénka, a v té studénke splývá bílá hus, a v té husi je vejce, a v tom vejci záleží moje síla." A muška dobře za hradů poslouchala.
Když šarkan sám odešel pryč, šel na dální cestu, Popelvár šel na zelenou loučku, a chytil na studénke bílou hus, a vyndal z ní vejce, a šel, a čekal toho šarkana. — ale jeho síly už oslabaly, už šel se zlostí a s hřmotem, už to cítil — šavli měl přichystanou, a to vejce měl v ruce, a když do veřejí vcházel, hodil mu do vrchní hlavy to vejce, a šavlí začal rubat a sekat, všechny hlavy vyposekal, neboť síla jeho už byla pryč, ked vejce rozbil. Nabrali té krvi do nádob (ten deväťhlavý ho pamatoval, aby si vzal nádobí na krev) a všeci se vystěhovali odtud, ai všickni tři draci a všecky tři sestry ai Popelvár se svou nevěstou. A přišli к té díře, kde se spustil Popelvár skrz ní. A ten deväťhlavý drak je povynášel hore tou dírou — ten byl nej silnější — člověk by byl nevyšel. Ked už byli všickni na tomto světě, pomazali s tou krví těch tří draků, a zůstali z nich krásní mládenci. A tak se vrátili domů, a pojal si každý ty sestry, každý za svou manželku. Popelvár se navrátil do královského paláce i se svojí ztracenou manželkou. Tak měli na novo veselku. Potom žili v svornosti a v lásce, a Popelvár si koupil velmi hezkou krávu, a na tu krávu zvonec, a už je té výpravce konec.
Zapsal Václav Tille.
Vyprávěla paní Čechvalová, prodavačka výšivek, z Krakován (stol. Nitra) snažíc se úmyslně mluvit spisovným jazykem.
*
Poznám k a. Tato verse srovnává se úplně s versí, která byla zapsána v Malohontě a vytištěna ve sbírce Aug. H. Škultétyho a Pavla Dobšinského, Slovenské Povesti 1858, str. 310 sl. (2. vyd. 1894, str. 585 sl.). Odchylky jsou zcela nepatrné. Zapomenut byl pouze motiv, že rek byl od dvanácti-hlavého draka na kusy roztrhán, když chtěl od něho osvoboditi ženu svou. U Šk. D. dostal „skalku", která ho obrátí, več jen chce; v této „zelinku", která ho obrátila v mouchu. Dodáno, že devítihlavý drak vynesl reka i ostatní z prohlubně. Souvislost obou těchto versí jest tak začná, že možno s naprostou takřka jistotou předpokládati, že slovenská vyprávěčka pohádku tu poznala přímo aneb nepřímo z tištěné sbírky. Látku celou rozebral Dr. V. Tille ve své knize „Literární studie" 1892 a ukázal zcela správně o této slovenské pohádce, stejně jak to R. Köhler prokázal 1873 o avarské pohádce (nyní Klein. Schrift. L, 551 sl.), že v ní a v některých jiných splynuly vlastně dvě látky a) o nej mladším ze tří, jenž hlídal hrob svého otce s látkou b) o zvířecích švagrech „v celek dosti jednotný, tvoříce povídku novou, složenou" (str. 26 sl.) J. P.
II. Anička takto takto.
Tak byla jedna stará matka a měla dvě dcery. Jedna byla darebná a druhá byla robotná, a přišli ji nahovárať tu robotnou, ta byla mladší, a ta starší, ta spala — oni chtěli tu mladší, ti nahovárači. A matka povídala: „Tuto starší si vezměte". ,,. . . a že ona pořád leží, že na co jim bude [poddali] taká darebná." „Já jsem, praj, ráda, že ona spí. Neboť ked ona hore stane, ona je taká pradlena, ona ked se do mojich šedivých vlasů dá, a i ty popřade na zlaté nitky. I tu střechu, ty došky by pojsřadla na zlaté nitky." Tak on povídal [ženich] „jestli je to pravda, — já mám plnou komoru konopí, — že ona ví přast zlaté nitky, tak si ji vezmu za ženu. Tak matka
|
