děrad (pošta Ondrejov) pálí se ještě pravidelně. I v obcích, jež vznikly vlastně z tábořišť uhlířských (jako Habr a vesnice směrem к Uhlířským Janovicům) žije již jen tradice a několik lokálních názvů. Původně stěhovali se uhlíři na místa, kde dříví bylo pokáceno — nyní dováží se dříví к milíři, místu, jež je pevně ohrazeno, proti větru chráněno a blízko za obcí leží. U Zvánovic pálí ve 2—3 milířích, u Voděrad pouze — a to občasně jen — v jediném malém, který pravděpodobně se svým majitelem i zanikne. Uhlířství bylo a jest dosud v rodinách dědičné; pracují zcela primitivně nehledíce si vůbec vedlejších produktů, jako dehtu а р., jež bez užitku se ztrácejí. Nějakého zdokonalení ve výrobě vůbec nepamatují. К pálení užívá se dříví měkkého i tvrdého. Z měkkých dřev jsou to hlavně: borovice, smrk a jedle, z tvrdých buk a dub; jiného stromoví v okolí ve značnější míře není. Dříví užívá se, jak bylo z pasek z metrů přivezeno s korou, pouze hrubé špalky jsou na polovinu rozštípány. Délka dřeva měkkého obnáší 80 cm., tvrdého asi 60 cm. Kupují je z knížecích lesů Lichtenšteinských prostřednictvím lesního úřadu. Milíř — tak zove se i místo, na němž se pálí i vlastní hromada dříví к pálení — leží u Zvánovic vedle silnice do Voděrad pod mírným úvalem od západu chráněn lesem. Kol dokola obehnán je kruhovitě hradbou zásobního dříví (průměr kruhu uvnitř 7 m.) do výše 2-50 m. • narovnaného. Na straně proti západu (větrno) je hradba dvojitá. Vchod je pouze 1-20 m. široký a před zapálením hradí se prkny, košatinou neb chvojí. Stavba vlastního milíře ze 14 m.3 dříví trvá asi 4 hodiny. Staví se ale také milíře z 5 m.3 i z 20 m.3 dříví. Pod milířem musí prý být měkká mazná hlína, na skale by „to moc prúdilo" a milíř by shořel. Následkem toho nedocílí se žádných vedlejších splodin suché destillace, veškerý dehet pohltí země, kterou občas vykopávají a po domácku jí topí. Vlastní stavba postupuje následovně: Dříví naházejí přes hradbu a rozhodí je co nejblíže к obvodu kruhu. Je dvojí: kulaté t. zv. „ram-líky" a štípané „štěpiny". Do prostřed kruhu vrazí se tenká asi 2-50 m. dlouhá tyčka t. zv. „tyk". Několik „štěpin" rozštípe se na tenko (skoro na hrubé třísky) — které se kolem „tyku" kolmo opatrně soustředně o tyk a o sebe navzájem opírají. To proto, aby oheň lépe a z vnitřku chytil. Tyto drobné štěpiny dávají se asi v průměru 1 m. při zemi — dále přistavují již hrubší „štěpiny" i „ramlíky" — stále do většího soustředného kruhu, pevně к sobě a stále šikměji, ležatěji tak, že svrchní konce tvoří šikmou plochu, ke středu (tyku) mírně vyvŕšenou, na kterou nastaví se druhá vrstva čili „les" — obdobným způsobem, s tenkými štěpinami nejblíže к „tyku". Dále dávají se však do druhého „lesa" dřeva nejsilnější. Pálí-li se měkké dřevo staví se „lesy" dva, z tvrdého, jež je kratší o 20 cm., staví „lesy" tři. Při 14 m.3 měkkého dříví je spodní kruhový průměr asi 5 m. Na povrch dávají opět dřeva tenčí a hledí k tomu, aby celek byl pokud možno zaplněn a hezky oblého homolovitého tvaru. Po té se „tyk" poněkud povytáhne a sekerou se dříví zatluče, aby co nejtěsněji к sobě přilehlo. Štěrbiny u spoda vzniklé vyplní se tenkými štěpinami. Tím je vlastní milíř hotov. Zbývá ještě zasy-pati jej vlhkým mourem a prachem uhelným (zbytky starších pálení). Aby drobný mour mezi dříví nezapadal, pokryje se milíř kolem dokola nej níže při zemi smrkovou chvojí asi do 50 cm. vysoko; až к vrcholu pak v létě mechem s travou (který vytrhávají ze smrkových kultur, aby stromky nedusil) a v zimě slamou. Na to nahází se dřevěným „kopáčem" mour (který byl přihrabán kolem k samé hradbě) — a hřbetem hrábí se pěkně urovná a přitlačí. Vyčnívající dole chvoj se železným rýčem useká, aby se při hrabání nevyťahovala a oheň k posledu po ní předčasně nevyšlehnul. Pak přistaví žebřík, vytáhnou