obraz života a charakteru moravských kmenů. Ale ani to se nestalo. Kdežto F. V. Autrata líčí nám ponejvíce jen způsob života horáckého, plného námahy a strádání, ráz krajiny, příbytků a vesnic Horáků a o povaze jejich (Horák je vážný, dobrácký, vytrvalý, nepoddajný, vzdělání milovný) spíše jen mimochodem se zmiňuje a podobně M. Václavek větší pozornost věnuje lašskému kraji než charakteru Lachů, obírá se O. Bystřina téměř výhradně líčením povahy Hanákovy, a to Hanáka ne dnešního, nýbrž takového, jakým býval před 40ti, 50ti lety (!), jak v hlavních rysech jest známa (klidnost až váhavost, vytrvalost, zbožnost, sebevědomí až pyšnost atd.), a rovněž tak Fr. Kretz omezuje se pouze na to, že kreslí povahu Slovákovu, rázu kraje a způsobu života a zaměstnání Slováků se nedotýkaje; u Valachů obojí stránka jest od sebe oddělena a zpracována dvěma autory. A poněvadž ráz kraje a způsob života spolupůsobí na utváření povahy jednotlivého kmene, jest vážným nedostatkem článku Bystřinová a zvláště Kretzova, že této stránce nevěnují pozornost.

Z toho, co o povaze moravských kmenů jest v čítance uvedeno, vyplývá asi toto: Abstrahuj eme-li od českého kmene a od lašského, jehož řeč představuje již přechod к polštině, může se ostatní obyvatelstvo Moravy roz-děliti ve dva hlavní kmeny, dosti ostře od sebe odlišené řečí i povahou: na kmen hanácko-horácký, povahy spíše flegmatické v dobrém slova smysle, a slovácko-valašský, založení více sanguinicko-cholerického. Dle způsobu života podmíněného povahou půdy liší se pak obyvatelé rovin a úrodných krajů (Hanáci-Slováci) a obyvatelé chudých krajin horských (Horáci-Valaši); zvláštnosti povahy horácké a valašské souvisí patrně s tuhým bojem o život.

Aby čtenáři poučeni byli o českém jazyce na Moravě (str. 364—372), otiskla redakce Bartošův článek z Ottová Slovníku naučného, XVII., str. 640 a násl. ve zkrácené podobě a doplnila jej ukázkami hlavních nářečí vzatými jednak z Bartošovy Dialektologie, a to slováckého z I. dílu str. 344, hanáckého z II., str. 55, horáckého z II., str. 177 a českého z II., str. 275, jednak ze Sušilovy sbírky národních písní pro poznání nářečí lašského. V tomto článku (psaném r. 1901) odchyluje se Bartoš od rozdělení moravských nářečí podaného v Dialektologii, II. díle, str. I. a násl. a klade nářečí horácké samostatně vedle hanáckého; a neprávem: na první pohled vidíme velkou příbuznost obou nářečí.

V témž poměru, v jakém jest horácké nářečí к hanáckému, jest také valašské к slováckému. Jestliže povaha a ráz Valachů líčeny jsou samostatně, a jestli redakce sama ukázkami doplňovala Bartošův článek, pak důsledně měla také podati ukázku nářečí valašského.

O krojích lidu moravského píše nejlepší jejich znatel řed. J. К 1 v a ň a (str. 372—396). Národní kroj zaniká víc a více a do 20. století udržel se pouze slovácký, v nejstarší a původní podobě dochovaný v Javorníku a kolem St. Hrozenkova. Slováckému kroji věnuje Klvaňa nejvíce pozornosti, ale popisuje také hanácký, který udržuje se ještě v Tova-čově, valašský a lašský, zachovaný jen místy, a několik slov věnuje kroji, jaký býval na západní Moravě, a posléze kroji německých osad.

Moravskou píseň lidovou rozbírá Ad. Piskáček (str. 331—340) a rozeznává 3 typy její: 1. Nejstarší a nejvzácnější jest typ nekonečné melodie, blížící se melodickým uspořádáním к písním maloruským, které jsou asi pratvarem slovanským. 2. Pozdějšího původu jsou písně motivické, vznikající priraďovaním téhož motivu ať melodického, ať rytmického po celou délku písně, a dělí se ve dvě skupiny: a) v písně progressivní (po-