mezuje se dále (str. 15.) dodatkem, že jsou to všickni kmenové ,,die der Kultur noch fernstehen und im unmittelbaren Zusammenhange mit der Natur leben". Sem klade vedle tak řečených „Urvölker" také takové národy, „kteří ještě dnes anebo tehdy, kdy jejich zpěv lidový kvetl, jsou nebo byli vzdáleni moderní kultury". Tedy jsou prý to vedle Finnů a Litevců všichni Slované. Naskytne se níže příležitost ukázati, proč autor takto soudí o všech Slovanech.

Jakýmsi prapočátkem zpěvu byl výkřik, zvolání (der Ruf) jakožto projev vzrušeného citu. К výkřikům takovým (jsou radostné i bolestné), náleží prý i řecké ἰῶ παιάν i kyrie eleison (?), náleží sem láskání a hýčkání matek (suse suse, lulla lulla, naše hajá pupu) i výkřiky při tanci (naše ichuchu) a j. V lidové písni vznikají slova i nápěvy najednou a nelze jich děliti od sebe, jenom zpěvem také se šíří a zachovávají. Píseň lidová, dí Bockel, liší se jenom jazykem. Tomu nelze potud přisvědčiti, že v písních jeví se také kmenový charakter, probleskuje národní povaha ; hudebním skladatelům je to dobře známo, národní hudba má v té vlastnosti hlavní svůj kořen. Autor sleduje dále otázku, jak písně vznikly, zjišťuje především touhu po zpěvu u prostých národů, schopnost jednotlivců básniti s patra, vážnost, které se těší tací jednotlivci, místa a příležitosti, kde písně vznikají, a dle toho různý ráz jejich. Správně vytýká vliv okolí na ráz písně a ukazuje na příkladech, jak popěvek vytryskuje přímo z okamžité nálady ; kdyby věděl o našem halekání nebo o popěvcích na moravské jízdě králů, byl by měl doklady pádnější.

V další kapitole vyvozuje ze zvláštností jednotlivých národů celkový charakter jejich písní. Severští národové, zejména Švédové a Skotové, mají písně převahou epické, kdežto na jihu, na př. v jižní Italii, Sicílii, v Andalusii, převládají písně lyrické. Ze Slovanů jenom Srbové, Bulhaři a Rusové mají epiku lidovou, kdežto u Čechů, Slováků a Poláků vyškytají se toliko drobné ballady a legendy. Tu věc vykládá autor dle Nehringa z povahy zmíněných národů. Srbové, Bulhaři a Rusové jsou prý íozvážnější, klidnější a soustředěnější a tudíž již od přírody jsou disponováni к epice, kdežto druzí jsou živější a hybnější, city projevují prudčeji, a to zakládá u Čechů nadání к hudbě, u Poláků zálibu v tanci a zpěvu. — Odtud u zájiadních Slovanů převládá lyrika. Tvrzení toto má sice jakousi oprávněnost, ale nevystihuje zplna všech příčin a podmínek vytčeného rozdílu v písních našich a na př. jihoslovanských. Nelze tu zapomínati také dlouholetých bojů s Turky a jiných podnětů k epickým skladbám ; jiný způsob života pak a různost kultury také tu padá na váhu. A co se týče té rozvážnosti a prudkosti, vzpomeňme jen na kmeny moravské a srovnejme Hanáka se Slovákem. Jaký tu rozdíl v povaze, jaký rozdíl v projevech citů! A přece rozvážný Hanák nemá o nic víc epiky než vznětlivý Slovák a má naopak, jak ukazuje Bartoš, *) mnohem více původních tanců domácích než on, ačkoli tančí jen loudavě. — Mluvě o jazyce lidových písní, Bockel tvrdí, že všude, kde jest u národa vytvořen jazyk spisovný, písně jsou složeny v něm, nikoli v dialektech. Tomu zase odporuje zkušenost z naší Moravy. Stačí jen nahlédnouti do sbírky Sušilovy a do sbírek Bartošových, abychom se přesvědčili, že Slováci, Hanáci, Valaši a Laši pějí své jpísně vesměs v domácím nářečí, ač se u nich v kostelích a ve školách užívá jazyka spisovného. — Písně, vznikše v ústech lidu, také listně se šířily ; teprve když si národ uvědomil cenu písní, zvláště hrdinských,