vytvorila se třída pěvců-tvůrců, aoidů, známých již z Homera, a rhapsodů, pouhých šiřitelů hotových skladeb. Spisovatel shledává stopy takových aoidů u Finnů, u národů kavkazských i jinde. K nim čítá slepce, ]ež zjišťuje za středověku ve Švýcařích, Francii, Italu, Anglii, Španělsku a z nové doby ovšem především u Srbů a Rusů, dále Reků, Arménů, Čerkesů a ,j. Že by, jak Bockel dí, hůl, kterou pěvci měli v ruce, byla bývala velmi důležitá pro přednes písně, takže rhapsodové po ní dostali jméno, není tvrzení správné; odvozuj eť se jejich jméno nověji od ῥάπτω = spojuj i, nikoli od ῥάβδος = prut, hůl. A hůl slepcům byla nezbytná, aby jí ohledávali cestu ; že vedle toho na ní mohli míti vruby, jak Bockel myslí, za pomůcku mnemotechnickou, je pravděpodobno.

Probíraje otázku, mezi jakým lidem písně nejvíce vznikaly, autor dospívá správného závěru, že v lidu selském, dále u pastýřů, formanů a (zvláště v starších dobách) u rozmanitých kočovníků. Mluvě o pastýřích uvádí z Li-vonska zvyk, že pastevci veršíky na sebe volají, aby se vespolek přiblížili a vzájemně se pobavili. Zvyk upomína na naše halekání, jehož autor, jak již řečeno, nezná. Také ve vězeních vznikla nejedna píseň a nejen na Sicílii, v Italii a na Kubě, odkudž autor má doklady, nýbrž i v Čechách, jak je prokázáno o písni ,,Horo, horo, vysoká jsi". — V dalším oddíle spisovatel dokazuje, a to příklady dost pracně posbíranými z historie, že také ženy a dívky písně skládaly a že jsou nej vlastnějšími zachovatelkami písní, majíce na ně pamět obzvlášť výbornou. O zpěvnosti slovanských žen dokládá se tu Šafaříka dle německého pramene (Talvj, Handbuch); kdyby byl znal Bartoše, mohl výslovně uvésti zpěvačku z Velké, Kateřinu Zemanovou, která sběrateli přednesla na sta písní, z nichž mnohé nikomu jinému nebyly známy. — Zvláštním druhem písní jsou nářky nad zemřelými, známé již ze starého věku a doložené hojně u národů románských, u starých Prusů, vyskytují se na Balkáně, v Asii, v Africe i v zemích Nového světa. Odtud odevšad autor má doklady, o Češích a Polácích nemá ničeho. — Potom pojednává

0 místech, kde. se zpívalo, a zabývá se především dosti zevrubně přástkami. V německých zemích přástky zcela vymizely tím spíše, že byly od duchovních

1 světských vrchností stíhány, dávajíce prý podnět к všelijakým nevázanostem a výstupkům. Autor želí jich zániku a praví : „Die alten Sitten halten das Landvolk nicht mehr zusammen, die Spinnstube, die der Jugend einen Halt gewährte, ist dahin — deshalb strömt heute massenhaft vom Lande die Bevölkerung weg, und diese unaufhörliche Abwanderung lässt das Land veröden und die Wehrkraft zerfallen." (Str. 146.) Jest známo, že venkovský lid hrne se do měst a průmyslových míst z příčin hospodářských a vůbec sociálních, nikoli proto, že ho na venkově již nepoutají starodávné obyčeje. Ty pak ovšem hynou tím více a tím rychleji, čím více lid upouští od dřívějšího způsobu života. Ze zániku starých zábav, zejména přástek, autor vyvozuje — a to zní již věcněji — nynější nedružnost mládeže, hádky, spory, řevnivost a přeceňování jednotlivců naproti celku. Ze ničeho neuvádí o přást-kách našich, ač na př. z Chodska a z Moravy zevrubně jsou popsány v časopisech i v knihách, netřeba podotýkati. — Hojně zpívávala mládež za letních večerů (viz na př. u Holečka, Naši, noci v sena), což bylo lze také z české Moravy mnohonásobně doložiti.

Z rozpravy, kterak lidové básnictví jest schopno života, Bockel vytýká především výbornou pamět četných jednotlivců u prostých národů. O pěvcích ruských bylin jsou známy doklady ještě výmluvnější, než které jsou zde uvedeny z Rambau da (La Russie épique). Že nápěvy mají tužší život než