šlejí o některých problémech sociálních, zejména o chudobě, jaká jest jejich výslednice v morálce, a vzpomíná i jejich něžnosti, jevící se v slovech zdrob-nělých a mazlivých. Potom se zabývá poměrem člověka ku přírodě a zvláště к význačným částem kosmu. (Slovanské doklady zase tu chybí ; na př. naše pověra, že každý člověk má svou hvězdu, pak krásná píseň : „Ty hvězdičko malá" měla tu býti uvedena.) Důvěrnost, ba přátelství člověka ke zvířatům, na př. koni, psu, ptákům, v písních přehojně se projevuje. (Kůň ke svému pánu hovoří netoliko v ruských a bulharských písních, ale i v našich ! Když vojín padl, „stojí vraný kůň u něho, nohou hrabe, lituje ho: ,;Vstávej, vstávej, můj patrone . . .") Také pro zálibu lidu, zvláště dívek, ve květinách, byl by autor v našich písních nalezl výmluvné doklady. — Další rozpravou o citovém životě v lidových písních Bockel ocitá se asi nejblíže cíle, na nějž ukazuje nápis jeho díla. Tu také vzpomíná rozdílů, jevících se v projevech citů dle kmenů, uznávaje, že Slovanstvo „hat gewisse Rasseeigenarten in seiner Volksdichtung, die den Germanen fehlen" (str. 274.). Vytýká zde a pěknými příklady provází mimo jiné zvláště touhu po domově a rodičích, cit právní, věrnost manželskou, lásku mateřskou, soucit se sirotky, zoufalství a kletbu. Za příklad touhy starcovy po zašlém mládí měla vedle ruské (v překladu, str. 277.) býti položena tklivá naše sloha: „Mladost, moje mladost" ze „Za-hučaly hory".

Nejbližší odstavec jest věnován humoru a posměšku v písních. Autor jej uvádí ve spojení s optimistickým názorem světovým, kterým se vyznačuje lidová tradice. Začíná humorem vojenským, pro nějž má hojnost historických dokladů, přechází к humoru pijáckému, zabývá se humorem v písních milostných a manželských a obrací se к posměškům, jež probírá opět se stránky historické, až dochází ku posměškům na různé stavy, zejména řemesla (u nás je zastoupeno mnohem více řemesel, než krejčí, mlynáři a tkalci, jež mají Němci (Str. 335.), na baby vdavek chtivé a j. Tu uvádí také příklad české písně *) „Chodíval k nám, chodíval z kanceláře písař, klobouček premovanej — jako ňákej císař", kteréžto poslední verše však jsou přeloženy : „Sah ganz stutzer-mäszig aus — wie ein Herzensräuber" (!) — Předmětem následující rozpravy jsou dějiny v lidovém básnictví. Bockel dokazuje, že lid nemá dějinného smyslu, že neoceňuje velikých dějů ani velikých osobností, že tedy není dějepisného podání lidového a písní že nikterak nelze pokládati za pramen dějepisný. Lid si záhy mate historické postavy a připisuje libovolně osobám novějším, co se vyprávělo o starších, a naopak. (Vzpomeňme, kolik hradů dle našeho lidu zbořil Žižka a jaké pověsti byly přeneseny na Josefa II.'!) Oblíbenější než slavní vůdcové jsou lidové poesii pověstní lupiči, hajduci, uskokové a zbojníci. V dokladech, jež tu již spoléhají téměř jen na literaturu německou, marně hledáme slovenského Janošíka. — Rozpravu o písních vojenských, opřenou opět hlavně o příklady historické, autor končí přáním, aby se povolané ruce chopily starých písní těchto a vštípily je nynějšímu vojsku, odkudž reservisti by je přinesli nazpět do lidu. Domnívám se, že by se ani ve vojenském Německu žádný armádní rozkaz nedo-dělal takového úspěchu. Vojsko má a bude míti své písničky, ale o většině z nich lze si jen přáti, aby lid jich nepoznal.

City mateřské vedou autora v další kapitole к manželství a svatbě. Písně svatební dělí dle obsahu na vážné a veselé. Ku prvním čítá loučení nevěstino s rodiči a panenstvím a napomínání do nového stavu, druhé obsa-