str. 243
hují projevy svatebního veselí a škádlení. Na naše písně toto rozdělení nestačí; jsouť pestřejší a rozmanitější, jako jsou hojnější naše obyčeje svatební. — Ve dvou kapitolách závěrečních Bockel projevuje pozoruhodné myšlenky o příčinách, jež přivodily úpadek lidového zpěvu, a o prostředcích, kterými by se zpěv ten dal oživiti. Má-li lidová poesie kvésťi, jest prý třeba, aby všecek národ byl jednotný, aby se nedělil v kasty. Tomu odporuje skutečnost, že u nás právě za dob poddanství, kdy šlechta byla vyvýšena nade všechno občanstvo, lidové poesii dobře se dařilo, a tak i U Rusův a jinde. Také nelze obecně uznati, že by „vynález knihtisku byl lidové písni zadal ránu smrtelnou" (str. 412.), protože čtení zapudilo zpěv. Autor dokládá se při tom i srbskými guslary. Uměli oni čisti ? Tiskly se tehdy sbírky srbských písní ? A kolik procent německých (i jiných) sedláků umělo čisti na př. po třicetileté válce ? — Upadek písní tanečních správně se spojuje se zánikem starých nástrojů hudebních. Ustoupily-li ve Finsku ctihodné kantele tahací harmonice, jsou důsledky toho právě takové jako u nás, kde flašinet vystřídal dudy nebo na Moravě gajdy. Oživení zpěvu však sotva pomůže doporučení německého císaře, jež Bockel zálibně uvádí ; více by mu prospěly zpěvácké spolky, zvláště však, tuším, hudebnické sbory, kdyby místo moderních odrhovaček hrály staré písně domácí. V tom ovšem dlužno s autorem plně souhlasiti, že „lidověda musí se vraceti nazpět do života" a neobmezovati se jen na musea.
Dílo Böckelovo shrnulo pod široký pojem svého nápisu téměř vše, co lze říci o tekstech pisní. Vnitřní stránky nápěvů, jež přece s onou psychologií také souvisí, se nedotýká. Předností jeho jest, že vládne rozsáhlým materiálem, zejména historickým, a uvádí velmi hojnou literaturu. Citelnou vadou jeho jest, že autor nezná' žádného jazyka slovanského a spokojuje se tedy stran Slovanů jen tím, co mu podává literatura německá, tu a tam též anglická. Jak je zřejmo ze zmínky o Srbech lužických na str. 180., není předpojat, jak u Němců bývá, proti Slovanům, ale klade je mezi „Naturvölker", protože o nich má vědomosti skrovné, kusé. O českých písních jsou mu vedle Vlacha pramenem Во wring, Waldau (Böhm. Granaten) a Düringsfeldova, sbírek Erbenovy, Sušilovy, Bartošovy, Kollárovy a prací O. Hostinského nezná, neví o nich. A právě tak je tomu se sbírkami ostatních Slovanů. Tím se stalo, že na př. o Bascích, Čerkesích a Kabylech má zprávy málem hojnější než o nej bližších sousedech Němectva. To jsou ovšem staré stesky, ale pravá věda tak nejedná. F.V.Vykoukal.
*
Henri Gaidoz: De 1'Étude des Traditions Populaires ou Folk-Lore en France et ä ľÉtranger. Extrait des Explorations Pyrénéennes. 3е Série. Т. I. Bagněres-de-Bigorre 1907, str. 174—193.
Nevelké pojednaní „o studiu tradic lidových ve Francii á v cizině", které vyhlášený folklorista francouzský, jeden ze zakladatelů znamenité „Melusine" nám byl zaslal, vzbuzuje náš největší zájem zběžným přehledem vývoje těchto studií ve Francii a stručnou jich charakteristikou. Vzdávaje všecku náležitou čest hlavním francouzským vzdělavatelům této vědy, vyznává přece, že francouzské studie folkloristické ustupují před těmi studiemi v Anglii a v Německu. Slabost jich shledává ve vzácnosti „historických aneb srovnávacích studií folkloru". Několika slovy připomněl spis. hojné falsifikáty od „Ossiana" Mac Phersonova počínaje do XIX. stol., historii terminu „folk-lore" a j. V něm rozeznává dvě větve, tak různé a rozdílné, že se mohou z nich vyv nouti dvě různé discipliny: 1. literatura ústní, tradi-
|
|
