přímkou na dvě polovice. Do jedné polovice postavila se paní, do druhé pašerák. Pašerák hodil paní „cikorii" (nějaký tuhý předmět). Paní buď ji vzala, nebo hodila nazpět, v kterémž případě byl pašerákem někdo jiný, komu pašerák cikorii odevzdal. Pakli si paní cikorii podržela, hleděla ji někde ve světnici ukryti. Na umluvené znamení přišel (ze síně) „četník" a hledal. Pakli našel, uložil nějaký trest, nenašel-li, vzdal se a četníkem byl jiný. Zvolila se i nová paní a hra se opakovala.

Česká Třebová. Obraz, jejž si možno z vypsání zde podaného o přástvách utvořiti, vztahuje se i na Českou Třebovou, kde scházely se přástvy na mnoha místech zároveň a udržely se, i když předení již přestávalo, ano docela přestalo. Přitažlivost jejich byla zřejmá; stalyť se dostaveníčkem, besedou mladých lidí obého pohlaví. Dívky přinášely si místo kolovratů později jinou práci, šití, pletení; také nenosily nic a přece byly horlivé v návštěvách. Mladíci přicházeli s citerou (někdy samodílnou), s houslemi, později s tahací harmonikou. Zpívalo se i tančilo, prováděly se hry, dávaly se hádanky а р., vůbec panoval v nich oduševnený život společenský. V první polovici 19. století chodily do přástev i dcerky z nej přednějších domů, mezi ně přicházeli studenti, pokud meškali doma, i byly přástvy ty ohniskem probouzejícího se uvědomění národního a mysli svobodné. Možno říci, že v přítomné době jest méně příležitosti pro dospívající mládež к styku tak ušlechtilému. A srovnáme-li vědomosti, společenský mrav i hbitost řečnickou nedávno zemřelých matron, někdejších to účastnic ušlechtilých oněch přástev, s projevy ducha i společenské obratnosti dívek nynějších, jeví se poměrně veliký rozdíl na úkor těchto. I v prostších přástvách bývali jinoši a dívky, kteří si vlastní rukou opatřili zpěvníky obsahující všecky tehdejší vlastenecké písně, neřku-li krásné plody panujícího tehdáž romantismu. Dívky z bohatších rodin hrávaly na loutny, některá doprovázela zpěv svůj i harfou.

Po živém roce 1848 za nedlouho přástvy zůstaveny třídám prostším, nižšího smýšlení a vkusu, ty pak z nich udělaly pouhé schůzky mladíkův a děv tancechtivých, bažících po hluku a sblížení beze všeho oduševnení, beze vší ušlechtilosti. Choditi clo přástev znamenalo nápotom vyhledávati bujnou společnost, kde stud se otupuje a nízké vášně probouzejí. Přástvy zvrhly se na orgie nejnižšího řádu, proti nimž bývala často volána policie na pomoc. V roce 1854 dovolával se městský úřad německým přípisem к politickému úřadu v Lanškroune, aby bylo zakročeno proti častému strojení maškár v přástvách, při čemž prý se neplechy prováděly. Strojení za maškary bylo tak oblíbeno, že se v létech 1860tých pravidelně dělo v úteiý a v sobotu od adventu až clo popeleční středy. Ještě v létech 1870tých měla místní policie, co dělati, aby strojení a chození maškar po hospodách i domácnostech ne-li přetrhla, tedy aspoň obmezila. A clím-li, že ke konci let 1890tých do přástev stěžováno, jak mladé dívky, ještě školačky, к sobě vábí, kde přes půlnoc tančí a s mladíky se milkují, jest tím vyjádřena houževnatost života této nechvalné zvyklosti.

Jedné chalupě u hřbitova říkají dosud „dupalka". Tančívali tam vždy ve čtvrtek obutí, v jiné dni pak skákali a dupali bosí.