Národopisný materiál z Posázaví.

Meškaje o prázdninách r. 1906 v Sázavě (stanici lok. dráhy Čerčany-Kolín), rozhodl jsem se sbírati ethnografický materiál.*) V posázavských vesnicích, obklopených lesnatými chlumy a odloučených od světa (dráhy jezdí teprve asi 6 let) žijí přece ještě pamětníci starých časů, výměnkáři, kolovrátkáři a starci-bosáci, kteří umějí vypravovati. Omezil jsem se na několik vesnic: Čeřenice (jižně od Sázavy asi hodinu cesty), Drahňovice (na jih od Sáz. asi i1/, hod.), Mělník (3/4 hod. na sever), Talmberk (asi 1/i hod. na vých.) a Xaverov (hodinu cestj- směrem k Ostredku).

Dotazníková akce, která by byla umožnila sbírku obsáhlejší, se nezdařila; jedině p. učitel Doskočil v Úžících (vzdávám mu srdečné díky) zaslal mi materiál, z něhož jsem však tuto ničeho neužil podávaje jen sbírku vlastní. Sběratel ethnografického materiálu v Posázaví nemůže ovšem očekávati bohatou žeň. Tradice i písně lidové jsou v úpadku. Zpívají se většinou jen písně jarmareční; z lidových zachovalo se málo: tu a tam celá píseň (často v zhrubělé formě), nejčastěji pouze jednotlivé sloky nebo krátké čtyřřádkové popěvky. Z tradic prosaických udržují se kratší vypravování o hejkalovi, vodníkovi a světýlkách; rozsáhlejší celky jen výjimkou. Běží o to zjistiti a přesně zapsati, co dosud žije.

Jest zajímavé všímati si také způsobu života vypravovatelů, jejich knih a hlavně „špalíčků" jarmarečních písní. Měl jsem asi 25 takových svazečků v rukou. Mezi nejstaršími písněmi jsou pamflety z r. 1848 (na př.r. Pjseň o poslednj hrozné rewoluci we Wjdni wypuklé dne 6. Rjgna 1848. Wlastnost а к dostání u Bedřicha Stýbla. Tiskem F. Mohrmanna 1848. Začátek: Wjdeň! Wjdeň dokud gsi ty pro swoboclu stála . . . Nebo: Nowá pjseň o rytjřjch z Blanjku gak se w noci na 16. kwětna 1848 w Praze ukázali. Začíná: Slysste, bratřj! co se stalo přehrozná to wěc! Gak to dáwno prorokował slepý Mládenec atd.).

Rázovitými představitelem posázavského lidového čtenáře jest na př.. František Šusta, dvaasedmdesátiletý kolovrátkář v Čeřenicích. Čte a píše. Vypůjčuje si knihy na faře nebo v Praze u příbuzných, kamž někdy dojíždí.

Když jsem ho navštívil, nevypravoval mi sice nic, ale ochotně snášel své knihy. Úsudky o nich jsem si zaznamenal.

1. Ctihodného otce Ludvíka Granadského, z řádu kazatelského Vůdce hříšníků. 1868 Jan Desolda. („Tohodle lidi neradi čtou," pravil Š. „To je dotí-ravý na věčnost.")

2. Bílá paní a poslední rytíř z Hohenšteinu aneb cikánčino proroctví. V Praze nákl. K. Trachty. („To je vo jednom hradu. Tomu rytíři ukradli syna; byl trošku zerzavej a tak mu říkali zerzavej Honza. To je hezkej romon, taky starej.")

3. Klaus mořský loupežník. Histor. román, sepsal Jiří Born. (,,To je-taky romon, taková machlonina je to.")

4. Venecián. Historicko-romantický obraz od K. Herloše 1854.

Na otázku, která z knih se mu líbí nejlépe, řekl: „Mně už je to jedno. Voni sou všecky hezký, jenom dyž už je to dlouhý, je to mrzutý povídat." Chválil nové knihy; ty staré „kolikrát je to taková stará plácotina."