,,To j á romoriy co sou vo mordách nebo vo samom namlouvání, to ne; jak se na to podivám — eh to já nechci."

Šusta má též svazeček písní z poutí a jarmarků. Některé jsou opsané. Mezi nimi jsem nalezl Nerudovu Balladu horskou. Š. ji chválil: „To je hezký, pobožný."

Mezi tištěnými byl též Předzpěv к Slávy dceři a kus básně. (Školní vydání Jakubcovo.) „To je taky študentská, to mi daly děti. To nejni tak hezký, poněvač k tomu nemám notu; sou tu písničky všeljaký, ale nejni tu nota."

Š. je přesvědčen, že každý člověk má čisti „Dyž člověk nečte," pravil, „tak je jako balamuťa. Někerej flašinetář, áby z něj slovo sochorem tahal."

Z prosaických tradic podávám vypravování Františka Kořisty, asi čtyřicetiletého muže z Čeřenic. Je sláb, má chromou nohu a nemůže proto pracovati na poli; shání výdělek jinak. Jezdí do kraje, nakoupí okurek nebo cibule a prodává po vsi, dohazuje řezníkům dobytek, je holičem atd.

„Von se černejrá, ale co je to," pravila jeho stará matka, líčíc mi jak se živí. Kořista umí čisti' a psáti, má svazeček písní jarmarečních a 2—3 „krvavé" romány. Když jsem K. navštívil, požádal jsem ho po krátké rozmluvě, aby něco vypravoval. Začal jednotvárným, trochu zpívavým hlasem; pozoroval jsem hned, že vypravuje jinak než mluvil. Snažil se užívati tvarů spisovných a nedal se příměti, aby vypravoval zcela tak jak mluví. Frase jako „náš hrdina" atd. jsou zřejmě vyčtené.

i. Byl jeden otec v jednej vesnici, kerá se menovala Ziželice. Byl prach -chudej, chudičkej, tak že měl ve všem nedostatek se svou ženou a dětma-Měl 7 synů. Nejstaršího dal učit muziku a ten se vyučil a těm se to zalíbilo a tak zároveň se všichni učili muziku. Řikal, že muže bej t z nich celá kapela a že budou lepší živi než on. Tak ale dyž jeho synové se vyučili, že byli do hospodejch volaný hrát ... Ty mena sme zapomněli napsat. Nej mladšímu řikali Jan, nejstaršímu Josef, ty druhý porůznu jak se kerý menoval. Každej si je chválil jak uměji hrát. Leta jim utíkaly, nejstaršímu bylo devatenáct roků tak že povídá otec jim jednou: „Hoši, dyž ste tak vyučený, mohli byste se pustit do světa.'' Nejstarší Josef j ako kapelník naci nima j ak to slyšel povídá: „Můj drahej tatínku, to já si už přemejšlel a umínil že se na cestu vydám." A takřka se to roztrušovalo po celý vesnici ten tomu, že hoši Mixovi dou na vandr. Někerý je litovali j ný né. A tak naší rozmilí hoši se rozloučili a šli do světa. Ve světě se jim dobře dařilo kdežto yod vesnice к vesnici hráli, někde dostali pivo někde trochu kořalky.

Tak se dostali daleko. Dejme tomu, že byli měsíc na cestě. Přišli k lesu a skrz ten les vedla cesta. Hoši se pustili touto cestou, mysleli, že bude krátká, ale zmejlili se. Dyž byli v lese, přišla na ně tma, tak že ztratili tuto cestu a sešli z ní a dostali se na jinou travnatou a po tej šli dál clo lesa, tak že jen viděli oblohu. Tak putovali a tu viději před sebou jakejs velikej dum ale černej. Dyž přišli dál, spatřili, že je to zámek. Přídou blíž к této hradbě, našli vrata otevřený, viděli, že světla sou rozsvícená. Josef řek: „Nesmíme bej t krobiáni, musíme zahrát než vejdeme." Hudba se rozléhala jako v paláci.

(Hráli první, druhý, třetí kousek.) Povídá Josef: „Co to? Tady snad žádnej néni?" Ale druhý' povídají ne ne dyť sou tam světla. Sebrali se a dou