po schodech nahoru. Dvéře byly zavřený, vodevřeli jedny, prázno. Chodili sem tam. Přišli do jedného pokoje a tam na tabuli světlo a 7 jídel, 7 s polívkou a 7 s pečení.

Hoši se dívali, co to má znamenat. ,,'JTodle jako by bylo pro nás dělaný." Dyž se najedli, tedy začli hrát za tu večeři. Dyž přehráli, tak citovali, jesli nic nepríde. Tak seděli chvíli a tu povídají tole néni nic, musíme se podívat někam dál. Sebrali se a šli po chodbě do jiného pokoje a tu přišli do jedného pokoje a spatřili 7 postelí.

Povídá Josef: „Helejte hoši, to je pro nás dělaný. To sem přece blázen," co to tady je". Povídá Josef, ,,nic plátno, tady sou postele, tady se vyspíme." Všichni spali dobře jen nejmlačí Honzíček, jak mu doma říkali (nespal,, měl sen) jak к němu něco chodí, spal jen tak jako zajíc. Slunce už svítilo do teto pokoje a bratří chrápali, jen Honzíček nespal, nechtěl je rušit, že byl mírnej. Tak ale dyž už tady bylo hezky vysoko slunce, povídá jeden: „Hošíjaksme zaspali!" Každej měl u svý postele lavor, umyl se, měl tam svou přípravu všecku. Šli tam do jídelny co měli ty jídla, přídou tam, tam každej hrníček kávy a housku. Povídá Josef ,,To je mi divná věc, že by to tady mělo tak bejt a živou duši tu nespatřit."

Najedli voni se a povídá Josef: ,,Musíme si ten zámek lip prohlídnout, snad přece tu živou duši najdeme." Sebrali se tedy a rázovali po schodech na nádvoří, chtěli, že se podívají tedy jak se řekne do zahrady. Dou tady jednou stranou a co tu spatřeji. V jednom zákoutí v teto zahradě spatřili sedům černejch vovcí jako kos. Vovce stály v jednom chumáči h:avy sklopený. Naše hoši jak je spatřili, povídá Josef: „Podívejte se hoši, tady přece někdo musí bejt, ale takový černý vovce sem nidá neviděl."

Sebrali voni se a šli k vovcím blíž. Vovce stály, furt, ale dyž přišli blíž, že chtěli na ně chmátnout, poskočil у pryč, jen jediná se vohlídla na ně.

Tak vovce skákaly dál před nima. Josef povídá ,,což by sme se za nima honili, musíme pryč, co je nám to platný, dyž tu peníze žádný nevyděláme. Musíme koukat, abysme se za světla dostali z lesa na ňáký město, abysme vydělali ňáký peníze." Tu ale se obrátili, šli přes ten zámek a ještě jednou zahráli, zdaliž někdo přídě. Přehráli a dyž žádnej nepřicházel, šli do toho zámku. Prošli celý, živou duši nespatřili, povídá Josef: ,.Milí hoši musíme pryč nic plátno!" Spakovali svoje inštrmenty na záda a rázovali tam vocad. Dyž přišli na nádvoří, tak spatřili zas těch sedm vovcí u vrat čili u brány.

Vovce vyběhl}' z této brány do lesa ale hoši si jich nevšímali.

Jen Honzíček se za nima díval. „Musím se eště na tu jednu vovčičku, kerá se mi nejlepší líbí, podívat." A skutečně hoši rázovali pryčna vovce jako komplementy před nima dělaly. (Honzíček se vrátil k nim.) Tak přišel na dvůr dveře se zavřely a von zůstal u těch vovcí.

Tady se honil za těma vovcema, zapomněl, že sou vrata zavřený, ale hoši šli a Josef povídá: „Kde pak ten kluk zůstal,bude nás л* tomto lese hledat?" Povídá, ,,já se musim vrátit, ale já mu tam dám pár pohlavků, aby nezůstával pozadu, poněvač sme co bratří, musíme se všichni držet pohromadě.'' Tu ale dyž se vrátil, začne votvírat vrata, ale nemohl se tam nikerakž dostat. Voli „Honzíčku kde si zůstal, pod, pod," ále Honzíček se vrátil, ale vrata byly zavřený, tak že se nemoh z toho zámku dostat. Josef na něj zavolal, ale Honzíček povídá: „Já se vocad nedostanu, s Bohem bratří, já se vocad nedostanu, mně se tady líbí, mám já takle flámovat světem, já tady zůstanu."

Josef ale mu nadával, zlořečil, povídá, kluku! počkej ty ale dostaneš.